Dnešek se možná stane jedním z pozoruhodných dnů v historii evropského sjednocování. Nesjednocující se vlády a státy, ale lidé postižení způsobem, který vlády zvolily k nápravě státní zadluženosti. Společnou řeč teď v Evropské unii hledají zaměstnanci a nezaměstnaní, důchodci i čerství absolventi škol. Všichni, kteří pociťují ztrátu sociálních jistot a čelí riziku pádu do chudoby bez možnosti ubránit se před ní vlastními silami a izolovaně. Zvolna přicházejí na to, že nejen vlády, ale i oni mohou a mají hledat evropská, nikoli jen národní východiska. Mají k tomu ale jen jeden, v některých zemích hodně opomíjený a proto slabý nástroj: odbory.
Evropský akční den,
vyhlášený Evropskou odborovou konfederací na dnešek, je, řekl bych, prvním – pro evropskou veřejnost a politickou scénu viditelným – pokusem o hledání síly v organizované jednotě. Na výsledek nebudou zvědaví jen odboráři, ale i vlády.
Síla odborů je v různých zemí EU různá. Různé jsou i jejich metody prosazování zaměstnaneckých požadavků. Francouzi vycházejí masově a opakovaně do ulic na pozadí velmi účinných stávek. Francouzské odbory se tak stávají faktorem nejen sociálních, ale i politických bojů. Často sehrají na politické scéně výraznější roli, než parlamentní opozice. Přitom organizovaní odboráři představují pouhých sedm, osm procent celkového počtu zaměstnanců! Přesto mají odbory ve Francii značnou mobilizační sílu. Ta je samozřejmě daná mnoha desetiletími účasti na veřejném životě země. V r. 1995 kapitulovala před silou odborů vláda Alaina Juppého. Donutily ji ustoupit od podobné důchodové reformy, o jakou jde teď vládě Nicolase Sarkozyho. Předznamenalo to tehdy konec pravicového premiéra a nástup levice do vlády.
O devět let později jiného francouzského premiéra, Dominika Villepina, donutily studentské (!) odbory šňůrou mohutných demonstrací zrušit už odhlasovaný zákon o pracovních příležitostech pro mládež. Zákon sice rozšiřoval možnosti zaměstnání, ale také umožňoval v prvních dvou letech prvního zaměstnání výpověď bez udání důvodu.
Proč jsem ty události vytáhl ze zapomenuté historie? Protože příklady úspěšnosti francouzských (nebo jiných) odborů – nejen v masových akcích, ale i ve složitých jednáních odborových předáků s vládními instancemi – ba i s prezidentem republiky, v případě těch francouzských – sehrají svou roli, jestliže se národní centrály začnou teď poohlížet po společných postupech či dokonce společných militantních akcích proti politice vlád, která je v zemích Unie, co se boje proti státní zadluženosti týká, také v zásadě společná, dohodnutá a odhlasovaná v evropských institucích.
Zpochybněná cesta nejmenšího odporu
Akční den vyhlášený Evropskou odborovou konfederací se koná v předvečer zítřejšího zasedání ministrů financí a jeho vrcholnou akcí má být mezinárodní manifestace v Bruselu.Může ji ale zastínit generální stávka, kterou vyhlásily na týž den, na dnešek, španělské odbory. Bude-li večer možné konstatovat, že byla stávka v Madridu úspěšná, jistě si ji Evropská odborová konfederace připíše k bilanci svého Akčního dne. Španělsku ale může přinést politický zvrat doprava, k politice ještě méně nakloněné naslouchat hlasu odborářů, než jsou Zapaterovi socialisté. Generální stávka se koná ve chvíli, kdy španělská ekonomika balancuje nad propastí (právě tak jako irská, portugalská, možná britská…). Pro bezprostřední budoucnost evropské ekonomiky je rodící se odpor zaměstnaneckých odborů, provázený případně masovými stávkami, neveselou perspektivou.
Když se na jaře letošního roku dokázaly vlády zemí EU shodnout na strategii boje Unie proti zadluženosti některých jejích členských států a když ji pojistily slibem finanční pomoci, oddychly si. Bylo to předčasné. Psal jsem tehdy o „lidském faktoru“, který vstupuje do hry, ve chvíli, kdy radikální opatření proti zadluženosti dopadnou na občana.
Řecko bylo první zemí, kde se to stalo. Fakt, že nyní dostává masový protest proti jednostrannému řešení enormních státních dluhů první nesmělé rysy evropského hnutí, dává tušit, že cesta k nápravě chyb v hospodaření, kterou vlády EU zvolily, nemusí být cestou nejmenšího odporu, jak doufaly. Jsem zvědav, zda a kdy se začne mluvit o evropské „tripartitě“.
