Afghánistán a Pákistán jsou každou chvíli na prvních stránkách světového tisku. Navýšení českého vojenského kontingentu v Afghánistánu bylo před pár dny také jedním z hlavních témat rozhovoru Karla Schwarzenberga s Hillary Clintonovou. Americká ministryně zahraničí za něj děkovala. Možná o to vřeleji, oč svízelnější je i v USA pozice dnešní americké administrativy tváří v tvář dilematu, kterým je otázka:
Co dál v Afghánistánu?
Političtí a vojenští odborníci, na něž se americký prezident dosud obracel o radu, se jeden po druhém vytrácejí z jeho blízkosti. A ti, kteří zůstávají, dávají čím dál víc najevo, že se s prezidentem v názoru na afghánský problém neztotožňují. Nemusí to být ale proto, že oni mají pravdu a on ne. Spíše je celý ten názorový zmatek kolem války v Afghánistánu dlužno přičítat faktu, že od samého počátku neměla odpověď Spojených států na úder z 11. září vypadat právě takhle. Tedy neměla mít tvář konvenční války (v Iráku) a současného boje proti guerille (v Afghánistánu a v části Pákistánu). Ale o tom je teď zbytečné mudrovat. I když…
Poslední z prezidentových mužů, kteří ohlásili své odpoutání od Baracka Obamy, je generál James Jones. Zdaleka si nejsem jistý, že důvody jeho odchodu jsou stejné, jako důvody jiných generálů, kteří se netají tím, že se s Obamou neshodnou. Například generál Stanley McChrystal, před červnem letošního roku velitel amerických i mezinárodních sil v Afghánistánu, dal průchod svému rozhořčení, když dostal posilu o deset tisíc vojáků nižší, než požadoval. V časopise Rolling Stones pak zesměšnil tým, který ve Washingtonu s Obamou spolupracuje na strategických rozhodnutích. Neušetřil ani generála Jamese Jonese. (Poté byl odvolán. V tom je výjimkou v seznamu odcházejících, kteří se s Obamou loučí o své vůli). Obamu má také opustit Robert Gates, ale ten dal už při svém jmenování ministrem obrany v Obamově administrativě najevo, že v ní hodlá pobýt jen přibližně dva roky. Ostatně James Jones učinil něco podobného.
Mluvil jsem s tímto lidsky sympatickým americkým generálem mimo kameru i před ní dost dlouze na to, aby mi nakonec výslovně potvrdil, že „vojensky se válka v Afghánistánu vyhrát nedá“. Položil pak důraz na humanitární poslání afghánské mise, na pomoc obyvatelstvu, venkovu, na to, že právě tento cíl (postavit Afghánistán na nohy) je důležitý i jako strategický nástroj, klíčový pro úspěšnost celé intervence.
Můj rozhovor s Jamesem Jonesem se odehrál před třemi lety, ještě za Bushe, a připadalo mi pak přirozené, že tento člověk byl povolán do Obamova týmu. Nemohu se ho zrovna teď zeptat, proč z něho odchází. Škoda. Vrhlo by to možná světlo nikoli na Obamu, ale na leckoho jiného z aktérů afghánské války. Je to dost možná tak, že James Jones se nemohl dívat na to, jak aktivní generálové vnutili Obamovi své pojetí role Spojených států v Afghánistánu a dnes už i v Pákistánu, a jaké následky to Spojeným státům (a potažmo západnímu světu) přináší.
O té válce je třeba přemýšlet. I v Evropě. I u nás doma. Momentálně to vypadá, že krom úspěchu či neúspěchu v překonávání hospodářské krize bude o Obamově dalším osudu rozhodovat právě ona. Afghánská válka. A to už za pár týdnů, v listopadových volbách do senátu a kongresu. A pak možná ještě víc za dva roky v prezidentských volbách. V jakém stavu asi bude v té chvíli afghánská mise Spojených států a NATO? Bude asi třeba počítat s tím, že v ještě delší perspektivě, než jsou ty dva roky do příštích prezidentských voleb v USA, sehraje vývoj afghánské války (a vývoj v Pákistánu a Íránu a v izraelsko-palestinském sporu) roli v budoucím osudu celé západní civilizace. Nebo, když to pojmu z jiného úhlu, v postavení Západu na geopolitické šachovnici světa jednadvacátého století.
Obamova past
Spojené státy a Západ jako civilizační celek by k problémům, které představuje celá tato rozsáhlá zóna latentních i reálných konfliktů (zóna od pásma Gazy někam po Islámabád), měly najít jiný přístup, než jaký jim nalinkoval George W. Bush. Kvůli svým válkám se Bush octl v USA na dně popularity. Kvůli jeho válkám prohráli v minulých prezidentských volbách republikáni a zvítězil v nich demokrat Obama. Bushova válka v Afghánistánu se ale po prezidentských volbách stala Obamovou válkou, ačkoli právě tohle si nový americký prezident zdaleka nepřál. Možná se nemusel dát vtáhnout do slepé uličky. To by ale teď ironií osudu křivka jeho popularity u americké veřejnosti klesla ještě víc, než klesá, právě proto, že by nešel bushovskou cestou, tedy cestou vojenského dokončení boje s Tálibánem a s Al Kájdou. Americká veřejnost dnes ve své značné většině považuje za správná stanoviska těch generálů, kteří chtějí, aby se válka vedla pořádně a aby jejím cílem bylo vítězství. To je ale rovněž past. Vojensky se v Afghánistánu vyhrát nedá, řekl James Jones už před třemi lety. Dnes je situace na bojištích o dost horší než před třemi lety. Vyhrát se ta válka nedá, prohrát se nesmí. To ale ještě nemusí být neřešitelné dilema. I když je pravda, že jiné řešení, než jakým je boj „kdo z koho“, by se bylo lépe hledalo a realizovalo v momentu střídání prezidentů v Bílém domě, než po dvou letech Obamovy rozpačité války.
Právě proto je teď nutné, aby se o další povaze mise Západu v Afghánistánu přemýšlelo. A to nejen v Bílém domě a v Pentagonu. Druhý Vietnam by tentokrát byl Vietnamem nejen pro Spojené státy, ale pro celý západní svět, beztak už dost ohrožený faktem, že jeho civilizační model ztrácí přitažlivost, a že jeho ekonomická nedostižnost se stává minulostí.
