V úterý 29. června se v Buquoyském paláci, tedy na francouzském velvyslanectví v Praze, konala večeře pořádaná na počest nové velvyslankyně ČR ve Francii Marie Chatardové (čti Šatárové nebo Šatardové, obojí je správně) před jejím odjezdem do Paříže. Dostal jsem pozvánku a bezmyšlenkovitě jsem usoudil, že jde o obvyklé „setkání s novináři“, jakých jsem již pár absolvoval. Na francouzském velvyslanectví i jinde. Ve vedru, které panovalo, jsem tedy málem nechal kravatu doma v domnění, že bude působit příliš upjatě. Ještě, že jsem si ji uvázal!
Přišel i pan prezident
Kolegy novináře jsem v salonech ambasády hledal očima marně. Viděl jsem pouze senátory, poslance, bývalé ministry a kandidáty na ministry a další mediálně proslavené tváře, ke kterým má děravá paměť marně hledala jména. Naštěstí mi automaticky dávali vizitky, když si se mnou přišli povídat. Při vchodu do sálu s pěti prostřenými kulatými stoly byl vyložen zasedací pořádek… a to už byl mezi námi i Václav Klaus. Tak jsem si řekl: Že by zlomový okamžik v poněkud utlumených česko-francouzských vztazích?
Prezidentův krátký projev byl ale pojat spíš osobně, nedolehla z něho ke mně žádná zpráva o nějakém významném posunu v české zahraniční politice směrem ke vzkříšení onoho téměř intimního porozumění, které existovalo mezi Československem (ve chvíli jeho zrodu a v následujících dvou desetiletích) a Francií Ernesta Denise, maršála Foche a generála Pellého (ten se stal prvním náčelníkem hlavního štábu právě založené československé armády).
Každý, kdo v dnešním Česku zná jména František Kupka, Josef Šíma, František Tichý, Toyen, Karel Teige, Adolf Hoffmeister, Vítězslav Nezval, Jan Zrzavý nebo Otakar Kubín (Francie ho zná jako Othona Coubine), a ovšem Alfonse Mucha (Francouzi budou vědět, o kom mluvíte, když ho vyslovíte Müša), může si být jist, že zná osobnosti, které má ve svém povědomí i francouzská umělecká obec a některé z nich má Francie zapsány i ve své kulturní historii. Mezi své přátele je počítali nejslavnější reprezentanti francouzského fauvismu, surrealismu, kubismu, a jiných výtvarných a literárních směrů první poloviny minulého století. Tvořili spolu svou dobu.
To vše přerval Mnichov. Rok 1948 vzal pak Čechům (a Slovákům) téměř všechny naděje na poválečné vzkříšení plodného civilizačního souznění dvou příbuzných evropských kultur: československé a francouzské. Listopad 89 a ještě před ním umělecká brilantnost českých exulantů (připomenu jen Jiřího Koláře a Milana Kunderu) a úporná pařížská práce Pavla Tigrida (a jiných) pro věc svobody a demokracie se přece jen zdály být solidními pilíři pro stavbu nového mostu mezi Českem a Francií. Ani z francouzské strany nechyběly iniciativy, na kterých se dalo stavět. Ta nejvýznamnější z nich dostala téměř literární titulek: Snídaně s Mitterandem. Konala se v prosinci 1988 rovněž v Buquoyském paláci a byla možná jedním z rozhodujících momentů závěrečného nástupu českého odporu vůči totalitnímu režimu.
Do otevřených dveří málokdo vstoupil
V devadesátých letech se česká zahraniční politika logicky zaměřila na Evropskou unii, prioritou bylo „vstoupit do Evropy“. Obnovování a pěstování vzájemných vztahů s jednotlivými evropskými zeměmi zůstalo ve stínu snahy zakotvit v evropské struktuře. V politické filozofii, v mediální sféře i v kultuře se pohled rozhodujících institucí i osobností českého veřejného života upřel směrem k anglosaské a transatlantické oblasti. Souznění dvou kdysi tak intimně propojených kultur – české a francouzské – se nevrátilo. A v politické rovině se porozumění mezi oběma zeměmi povážlivě vytrácelo.
Byl tu však jeden okamžik, jeden rok, který by měl mít místo v evropských i českých dějinách kultury. „La saison tchèque“, „Česká sezóna“. Francie věnovala rok 2002 – celý rok! – české kultuře. Pavel Dostál (tehdejší ministr kultury) a snad celá česká kulturní obec toho dokázali úžasně plodně využít. Nejen v Paříži, ale prakticky po celém území Francie, v dlouhé řadě měst se konala představení české divadelní tvorby, baletu, výstavy. Stovky kulturních akcí! Všechny umělecké obory dostaly příležitost představit se Francouzům a chopily se jí. Jak česká tak francouzská kulturní obec se toho roku pokusily navázat na to, co už mezi Čechy a Francouzi bylo v umění a kultuře společně vytvořeno – kdysi dávno, v minulosti, která byla málem zapomenuta, která ale nikdy zapomenuta být neměla, protože hodnoty vzešlé z té doby jsou pro náš nevycválaný dnešek potřebné a nenavázat na ně, dokud to ještě jde, je neodpustitelné kulturní i politické opomenutí. Je to nekulturnost.
K tomu ale se sluší ještě přičinit jednu poznámku: Aby ale se dalo navázat na dědictví nespravedlivě zapomínaných česko-francouzských vztahů, k tomu musí mít vůli obě strany. Něco z toho, co jsem tu napsal, jsem také stihl říci svým spolustolovníkům při té večeři, na kterou přišel i pan prezident. Co jsme jedli, nevím.
