Je jisté, že dnes bude v centru vaší pozornosti Amerika. Výsledek voleb do americké legislativy zaujme nejvíc plochy a času v médiích a největší díl zájmu Čechů o dění ve světě. Proč tomu tak bude? Protože vývoj ve Spojených státech se stále ještě značnou měrou promítá do vývoje Evropy. Vztah Bushovy Ameriky k Evropě a naopak Evropy k Bushově Americe měl mnoho tváří, ale já teď chci podtrhnout jen to, že byl mnohem životnější, mnohem dramatičtější, než je dnešní ochablý zájem Obamovy Ameriky o Evropu, která není dost kompaktní, a Evropy o Ameriku, která přestává být světovým hegemonem.
Svět podle Zdeňka Velíška (181)
Dnešní zvuk slova Západ
Přes to, co jsem zatím řekl, zůstává osud Spojených států stále ještě hodně propojen s osudem „starého světa“. A naopak, osud „nové“ Evropy, vznikající už přes půl století ve stále širších hranicích Evropského společenství, později Evropské unie, je ovlivňován osudem Spojených států, který je v měnící se konstelaci globálního světa sám o sobě dost pohnutý. Nehnutá a stále stejně platná je ale tato pravda: Oslabí-li se transatlantická interakce, oslabí se Západ. Díváme-li se na to z hlediska vlastních zájmů, oslabí se Evropa, Evropská unie, i dnes už dost pochybné NATO. Tato pravda se v současnosti nejeví mnoha lidem tak zřetelně, jako ještě například v době Clintonova působení v Bílém domě. Ale podle mě platí. A bez ohledu na to, kdo Spojeným státům vládne.
V souvislosti s očekávanou porážkou Obamovy Demokratické strany ve včerejších volbách, jsem si v předchozích dnech říkal, že by bylo zajímavé nějak se dovědět, do jaké míry se na kotrmelci, který ve volbách předvedl americký volič, podílí fakt, že se z jeho povědomí vytratila jistota, kterou jemu, právě tak jako nám Evropanům na druhém břehu Atlantiku, měla dávat váha euroatlantického partnerství a respekt k ní mezi silami určujícími budoucnost lidstva. Bylo by dobré si uvědomit, že ten respekt už dnes není ve zbytku světa zdaleka tak patrný, jako byl po značnou část minulého století.
Samozřejmě vím, že pro porážku Demokratů byly rozhodující jiné faktory, než síla a pevnost vzájemné vazby mezi Evropou a Spojenými státy. Ale přesto si myslím, že, kdyby sebevědomí amerického voliče bylo částečně utvářeno také vědomím pevné příslušnosti jeho země k euroamerické civilizaci (a kdyby ta měla ještě pro zbytek světa váhu příkladného modelu), nemusel být kotrmelec, který americký volič předvedl v těchto volbách, tak významný pro Obamovu příští domácí i zahraniční politiku a pro jeho případné setrvání v Bílém domě i po dobu druhého mandátu. Jeho chyba, že v Američanech transatlantickou vazbu nepěstoval!
Stejná chyba na obou stranách Atlantiku
Nepěstují ji už téměř celé desetiletí, bohužel, ani evropské politické špičky. (Krom britských. Ty ovšem kvůli zabřednutí do válečných dobrodružství, pěstovaly „válečnou stránku“ transatlantické vazby k nelibosti britského veřejného mínění.) A tak konstatování úbytku morální síly, která byla v minulosti hlavním tmelem euroatlantické identity, a pocit tomu odpovídajícího úbytku váhy Západu mezi nejvíce respektovanými silami současného světa, ubraly na klidu i evropskému společenství a rozkmitaly střelku jeho politického kompasu. Ta ještě ke všemu neukazuje ve všech evropských metropolích stejným směrem. Nicméně, mezi evropskými státníky začal převládat pocit, že by bylo dobré rozšířit původní euroamerický prostor vzájemného porozumění a partnerství… o Rusko! Stejnou myšlenku měl zároveň i Washington. A možná i dřív, než ti evropští státníci (kromě německých).
Bojím se, že místo nové pevné platformy, která by takto rozšířenému „Západu“ zjednala úctyhodnou pozici mezi silami určujícími běh světa, podaří se státníkům Evropy, Spojených států a Ruska vytvořit jen pohyblivé písky, kde každý zásadní krok uvázne v dunách vzájemné nedůvěry tří obřích partnerů s vlastními, utajovanými ambicemi. Ostatně vůbec si nejsem jist, že se jak Evropa, tak Amerika i Rusko při takovéto strategii udrží mezi obry, kteří postupně zaplní globální politickou arénu jednadvacátého století. Qui vivra, vera, říká francouzské přísloví. Kdo se toho dožije, uvidí.