Zdeněk Velíšek strana 4 z 5

Po mimořádném summitu Evropské unie konaném 30. ledna 2012 napětí v evropských vládních kruzích povolilo, v české vládní koalici se naopak nebývale vyostřilo. Nikoli mezi vládní opozicí a koalicí, ale uvnitř vládní koalice. Evropská unie se jako celek uklidnila proto, že se ubránila rozštěpení a zažehnala nebezpečí vzniku „dvourychlostní Evropy“. Fiskální pakt, o který v Bruselu šlo, získal souhlas nikoli jen eurozóny, ale celé EU až na jednu výjimku, se kterou se počítalo (neboť zvláštní postavení v EU si Londýn vybojoval už při svém vstupu do evropské struktury). Další výjimkou, která prý všechny překvapila, byla Česká republika.

I když sdílím některé z těch přání i obav, které jsou na začátku roku slyšet z úst Evropanů z nejrůznějších zemí, nebudu hovořit o nezaměstnanosti, nulovém růstu, dluhové krizi a o nutnosti právě tohle řešit v roce 2012. Chci upozornit na něco, co zůstává ve stínu těchto dramat.

Zase už si roky podávají dveře. Je čas na pohled zpátky i dopředu. Čas bilancovat i předvídat, či aspoň předpovídat. Ovšem v těžkých dobách radši lehkým tónem. Takže se nedivte, že to bilancování vezmu z opačného konce, než – troufám si říci – všichni ostatní. Negativní bilanci za rok 2011 si v mých očích odnášejí všichni ti, pro které bylo euro mrtvé už na jeho počátku, nebo aspoň mělo podlehnout agonii nejpozději do slunovratu. Přežilo. Spolu s ním ale i věštby jeho konce než se rok s rokem sejde. Rok 12 s rokem 13 ve století obrů. Sýčkové jsou stejně houževnatí jako obránci eura a Evropy.

Havlova „dimenze Evropy budoucnosti“ Realita těchto dnů, kterou poznamenává smrt Václava Havla, mě donutila jako novináře zabývajícího se evropskými tématy, klást si znovu a znovu otázku, v čem je význam tohoto velkého Čecha pro evropské dějiny. Nakonec jsem se dopracoval k přesvědčení, že ho nemám hledat jen v historii, kterou jsme my Češi a Evropa díky Václavu Havlovi zatím prožili, ale spíš v historii, kterou Evropa a my v ní, prožijeme (nebo možná taky ne) v blízké budoucnosti. Teprve Havlova smrt mě, a doufám i mnoho jiných v Evropě, dovedla k poznání, že byl nositelem impulzů ke změnám, které Evropa dodnes neprovedla, a které si nese jako dluh, především sobě, a pak i jemu, Havlovi, do příštích let. Ty impulsy dával Evropě bez rozpaků a zábran už ve svých prvních projevech na evropských fórech, obvykle zaplavených a zaplevelených hnidopišnými starostmi politiků uhýbajících především před svištícím ramenem politického kyvadla. Nebýt Havlovy smrti, necítila by Evropa tak palčivě, že má v rukou Havlův odkaz a ten že nepatří ad akta, neboť ho ještě nenaplnila.

EU rozdělenější nebo jednotnější (až na výjimky)? Po čtvrtečním a pátečním summitu se ty z členských států Evropské unie, které nejsou zároveň členy evropské měnové unie, tedy nejsou v eurozóně, ocitly znovu přede dveřmi. Podobně jako značná část z nich před rokem 2004, tedy před datem, kdy jsme byli po dlouhých letech čekání a příprav vpuštěni do dveří Evropské unie. Ale mezi tehdejší situací a dneškem je jeden zásadní rozdíl. Tentokrát jsou ty dveře dokořán. Není tu neochota pozvat někoho okamžitě dovnitř, ale neochota některých pozvaných okamžitě překročit práh a vstoupit. Vstoupit mezi ty, kteří podepíší smlouvu o záchraně eura dohodnutou minulý pátek k ránu v Bruselu; tedy jinými slovy vstoupit mezi ty, kteří už na euro vsadili nebo mají v plánu to učinit a nehodlají nečinně přihlížet tomu, jak svět financí euro a eurozónu potápí.

Moc si to neuvědomujeme, ale v těchto dnech, ve dnech předcházejících prosincovým summitům EU a eurozóny, se v Evropě „láme chleba“. Všichni odkudkoliv na této planetě křičí směrem k Bruselu, potažmo Berlínu a Paříži, že eurozóna už nemá moc času na to, aby se rozhodla, jakým způsobem chce bránit svou společnou měnu, stabilizovat ekonomiky států své měnové unie, a přitom také udržet politickou soudržnost celé Evropské unie.

Krom Slovenska jsou otevřené ještě další záležitostiV těch několika posledních dnech, během kterých byl intenzivně sledován vývoj slovenského politického dramatu, se česká média zaměřovala v drtivé většině zpráv i analýz na slovenskou politickou scénu a její budoucí osud. Jakkoli je nám všem pořád Slovensko blízké, měl jsem pocit, že bychom stejně to drama měli spíš prožívat z pohledu Evropy a jejího budoucího osudu. Tedy z našeho pohledu, ač u nás pořád ještě všichni nevěří, že hranice našeho osudu se posunuly minimálně na hranice schengenského prostoru.

V komentářích, které jsem psal exkluzivně pro internetový portál ČT 24, jsem právě dospěl k číslu 200. Dvě stovky komentářů jako pokus postihnout svou dobu a uhodnout, co přijde po ní. Nebo aspoň nabídnout čtenáři můj úhel pohledu, aby se pak sám pokusil uhádnout, jaký bude zítřek. Ten „zítřek“ minulých let prožíváme teď a zdá se, že nás všechny, mně nevyjímaje, spíš zaskočil, než jenom překvapil. Ale přece nejsem úplně zklamán svými prognostickými „debuty“, s nimiž jsem na těchto internetových stránkách začal v roce 2005, den po prvním výročí vstupu ČR do Evropské unie.

Evropský úhel pohledu na 11. září Každému bude asi připadat povrchní, když na otázku, co změnilo 11. září 2001 v životě Evropy, řeknu, že na první pohled hlavně to, že v televizi už nevidíme tak často záběry rozebírání Berlínské zdi a stříhání drátů železné opony. Od 11. září vidíme častěji záběry letadel narážejících do newyorských mrakodrapů WTC a zhroucení obou těchto budov, které se toho dne ze symbolu nezpochybnitelné převahy Spojených států staly symbolem jejich prvního vážného ohrožení. Jedenáctého září 2001 přestal být pád železné opony milníkem předělujícím moderní historii na minulost a přítomnost.

Místo obvyklého komentáře nabízím dnes do blogů doslovný přepis rozhovorů natočených na dvou romských tábořišťích v centrální Francii, v kraji Auvergne, poblíž města Clermont-Ferrand. V této podobě jsou možná autentičtějším svědectvím o životních podmínkách romského etnika ve Francii a trochu i o míře péče, kterou romské otázce věnují francouzské úřady, než jak se mi dosud dařilo ukázat v předchozích příspěvcích do blogů věnovaných této tématice.

Viděl jsem už kolem sebe v minulém i v tomto století tolik „reálpolitiky“, že jí mám plné zuby. Vidím jí někdy i tam, kde ještě ani není, ale určitě se tam její bacil také uchytí. Arabské jaro, ještě nedokončené dílo především mladých lidí z Maghrebu a dalších zemí muslimského světa, se zdá být tím bacilem nezasaženo, pro „reálpolitiku“ se obvykle neprolévá krev, to spíš pro ideály. Ale sotva se na libyjském obzoru objevila perspektiva nového života bez despoty, objevily se také vzpomínky na obchody, které tolik úctyhodných demokratických vlád bez skrupulí a v duchu „reálpolitiky“ s despotou rozpracovalo a teď v nich chce s novými vládci Libye pokračovat.

V Evropské unii nastal okamžik rozhodnutí, zda učinit jediný nadějný krok k záchraně eura, krok společný. Dějiny Evropského hospodářského společenství, pak jen Evropského společenství a dnes Evropské unie, jsou dlouhou řadou takových okamžiků poznání. V oblasti ekonomiky vedly například k založení společného trhu, a od něho k zavedení společné měny. Další krok, ke kterému teď Unii, nebo přesněji jen eurozónu, nutí právě ohrožení evropské měny, má směřovat k zavedení společných nástrojů finanční politiky a ke společné daňové politice. Ale zobecnělo už v Unii či alespoň v eurozóně přesvědčení o potřebě prohloubit evropskou integraci – neboť o to tu jde – v otázkách fiskální politiky? Ty vlády, které víc očekávají od síly svých národních států než od síly EU jako celku, trvaly zatím v této sféře moci na zachování co největší nezávislosti (suverenitě) členských států, jinými slovy, na své vlastní výsadní kompetenci v této sféře veřejné moci.

Aby Breivik neměl pokračovatele!  S odstupem několika dní od dvojího teroristického atentátu v norském Oslu už je třeba zkoumat nejen jak je možné, že k němu došlo, ale i první reakce na něj. Bezprostředně po vyslechnutí šokující zpráv o atentátu proti vládní budově v norské metropoli a masakru na ostrůvku Utoya převládal na konci minulého týdne dojem, že čin Anderse Breivika je dílem jedince posedlého vražedným fanatismem, a že tedy jde o něco, co ani nelze zasadit do politických souvislostí naší doby. Už proto ne, že by nám pak naše doba naháněla strach, řečeno na okraj.

Návštěva čínského premiéra v Evropě – v Maďarsku, v Británii a v Německu – nám, Evropanům, ukázala v nečekaně  ostrém světle, jak neutěšená je situace našeho kontinentu na současné globální scéně. Čínský premiér dal v Londýně i v Berlíně velice sebevědomě najevo, že si je vědom dnešního poměru sil mezi oslabenou Evropou a jeho vlastí, právě tak jako faktu, že Číně už žádná sebeostřejší kritika jejího zacházení s disidenty a menšinami nevezme místo, k němuž se za posledních několik desetiletí dopracovala mezi nejmocnějšími globálními aktéry naší doby.

Za minulá dvě desetiletí jsem jako televizní reportér byl u mnoha stávek a jiných odborářských aktivit v zahraničí, především ve Francii. Francie je koneckonců jakýmsi specifickým modelem demokratické podoby vztahů a střetů mezi odbory na jedné straně a zaměstnavateli, úřady i vládou - zosobněnou  ve Francii prezidentem republiky – na straně druhé.

Máme se všichni zlobit na Němce?V pondělí se hlasitě zaradoval německý ministr životního prostředí Norbert Rötgen: „Konečně jsme odstranili problém, který nám dlouhá desetiletí narušoval společenský konsensus!“ Německá vláda rozhodla ten den o postupném, ale definitivním opuštění jaderné energetiky do roku 2022. Správně jsem měl říci, že se německá vláda vrátila k rozhodnutí, které už v r. 2000 učinila její předchůdkyně, tehdejší Schrödrova vláda sociální demokracie a zelených. Se stejným cílovým datem 2022.

Svět má novou senzaci. Zadržení – chcete-li, zatčení – šéfa Mezinárodního měnového fondu (MMF) a podle průzkumů veřejného mínění z posledních čtrnácti dnů, nejpravděpodobnějšího vítěze příštích francouzských prezidentských voleb (2012), Dominique Strausse-Kahna. Policie ho v New Yorku vyvedla z letadla, kterým měl odletět do Evropy na řadu jednání (například dnes v Bruselu o záchranném balíčku pro Portugalsko, o doplnění pomoci Řecku; a v Berlíně s Angelou Merkelovou o tzv. Evropském stabilizačním mechanismu). Pokojská newyorského hotelu Sofitel  ho obvinila z pokusu o znásilnění.

V minulých týdnech se lidové povstání proti plukovníkovi Kaddáfímu změnilo na občanskou válku a její fronta po několik dnů zůstávala nehybná. Nikdo nepostupoval. Kaddáfí nasadil všechny síly, kterými v prvních týdnech jen hrozil; rebelové ztratili převahu; o to usilovněji NATO bombardovalo.

Kdybychom si v novinářském řemesle mohli dovolit optimismus, odvážil bych se říci (což vlastně tímto činím), že pokud  nějakým zázrakem splní operace probíhající ve vzdušném prostoru nad Libyí to, k čemu ji zmocnila Rada bezpečnosti OSN (ovšem jenom to!!), může mít význam nejen pro ochranu životů civilního obyvatelstva v Libyi (což je její účel) ale i pro budoucnost vztahů mezi Evropou a touto severoafrickou zemí. Dokonce může mít vliv na vztahy mezi západní civilizací a světem islámu. (A mám na mysli vliv opačný, než měla Bushova vojenská expedice do Iráku, která vztahy vyhrotila a ke které už má leckdo tendenci operaci „no-fly zone“ přirovnávat kvůli podezření, že vybočila z daných mantinelů.)

Reportér: „Ve Spojených národech se projednává rezoluce o vyhlášení bezletové zóny, co udělá Kaddáfího režim, bude-li odhlasována?“Sajf al-Islam: „Vojenské operace už skončily. Do osmačtyřiceti hodin skončí všechno. Naše jednotky jsou už skoro v Benghází.  Ať se tam (v RB) odhlasuje cokoli, bude už pozdě.“

Pro novinářský žánr zvaný „komentář“ je asi lepší tištěné či elektronické médium, než televizní obrazovka, kde není možné se vrátit k předchozí větě nebo  třeba k prvnímu odstavci. Navíc tam vaši pozornost na sebe každou chvíli strhnou ilustrační záběry nebo (vystydlé) „hot news“ do nekonečna běžící na liště. Autora to pomyšlení samozřejmě frustruje. A protože teď pro vás píšu na stejné téma, na jaké jsem dnes (9. 2. 2011) před polednem mluvil v pořadu ČT24 „Highlight“, nabízím vám jako úvod to, co jsem tam řekl:

Položit si dnes otázky, zda bude nakonec Čína závislejší na Spojených státech nebo Spojené státy na Číně, a jak dalece budeme my, Evropa, závislí na nich, to už dnes není nějaký zbytečně předčasný pohled do daleké budoucnosti. Už jsou to kardinální otázky naší doby. Odpověděla nám na ně schůzka prezidentů obou zemí minulý týden ve Washingtonu?

Po smrti Jiřího Dienstbiera se hodně psalo o významu této osobnosti v české vnitřní a hlavně zahraniční politice. Myslím, že mu ještě dlužíme ocenění jeho role ve světové politice. Nedělám mu těmito slovy nezaslouženou gloriolu. Dienstbier a Spojené národy Dienstbier se skutečně stal mezi lety 1994 a 2000 aktérem světové politiky. V těch letech byl – v zastoupení prezidenta Havla – členem skupiny šestnácti renomovaných světových osobností pověřených vypracováním návrhu reformy Spojených národů. Fakt, že taková reforma dodnes nebyla navržena a tedy ani provedena, je velkým dluhem světové diplomacie lidstvu. Je ve skutečnosti jejím selháním.

Pro Evropu byl rok 2010 náročný. Dokonce dramatický. Už proto, že se čekal opak. Čekalo se uklidnění po těžce vybojované ratifikaci „Lisabonu“; uvolnění křeče, ve které žila Evropská unie téměř celé jedno desetiletí, kdy hledala „sama sebe“, to jest takovou svou organickou podobu, která by odpovídala početnosti a rozdílnosti jejích členských zemí. Uklidnění se nekonalo: od začátku roku byla Unie konfrontována s problémem, s nímž „Lisabon“ pohnout nemohl.