Zase už si roky podávají dveře. Je čas na pohled zpátky i dopředu. Čas bilancovat i předvídat, či aspoň předpovídat. Ovšem v těžkých dobách radši lehkým tónem. Takže se nedivte, že to bilancování vezmu z opačného konce, než – troufám si říci – všichni ostatní. Negativní bilanci za rok 2011 si v mých očích odnášejí všichni ti, pro které bylo euro mrtvé už na jeho počátku, nebo aspoň mělo podlehnout agonii nejpozději do slunovratu. Přežilo. Spolu s ním ale i věštby jeho konce než se rok s rokem sejde. Rok 12 s rokem 13 ve století obrů. Sýčkové jsou stejně houževnatí jako obránci eura a Evropy.
Eurozóna, synonymum Evropy?
Obr, který zatím ubránil svou měnu, tedy Evropská unie, je také předmětem bilancování a předpovědí. A tady už mě trochu přechází humor. Humor zato nechyběl těm, co vymysleli titulky jako „Přežilo euro, nepřežila EU“. Neříkám to proto, že by ten titulek zněl neodolatelně legračně, jako spíš proto, že legračně (ale taky nadsazeně!) vyjadřuje smutnou okolnost boje o záchranu eura. Prosincový summit EU vykopal hrob obrazu ztepilé „Europy“ opásané pevnou obručí s o u d r ž n o s t i. Možná to bylo proto, že se po členských zemích žádala soudržnost a jednota na obranu společné měny – společné ještě ke všemu ne úplně všem – a ne na obranu společné ideje*). Zvláštní, že peníze, tedy měna, nedokázaly být dostatečnou motivací k upevnění soudržnosti členů unie, když centrální ideou, která je v dnešní ekonomistické době sjednocuje, není nic jiného, než dosahování růstu HDP a dodržování hranice rozpočtového deficitu, tedy cíle po výtce peněžní; a ztroskotá-li euro, ty dva cíle se změní ve dvě iluze. Klíčí ve mě podezření, že měna selhává (u hrstky členů EU) jako motiv soudržnost proto má neoddělitelný přívlastek „společná“. A co je společné, jako by ani nebylo naše. (Jak s tím potom chcete spekulovat, když je to společné? Že to nejde, to ukazuje současný osud Řecka.)
Metastázy úzkosti
Navíc – a teď už píšu bez nadsázky a bez pokusů o vtipnost – když je lidskému houfu ouzko, a to je dnes v Evropě každé národní společnosti (hořce typické je, že každé zvlášť, a ne všem dohromady), choulí se – ty slabé a obtěžkané trpkými dějinnými zkušenostmi – každá sama do sebe, a nenapadá jim, že dohromady, slabým i silným, by úzkosti možná snáz odolávaly. V politických dimenzích se ta nedobrá a dnes už anachronická sebestřednost národních států projevuje vyostřeným nacionalismem, nedůvěrou a intolerancí vůči „těm druhým“, a někde dokonce v záchvatu sebeobrany opouštěním principů demokracie a dosud nedotknutelných svobod, které například v postkomunistických zemích jsou leckde ještě poněkud křehké. I my, podobně jako ta část Evropy, kde jsou svobody přece jen víc zakořeněné, bychom měli s vráskami nad povytaženým obočím sledovat zrovna teď maďarskou politickou současnost. Ale neměli bychom ponechávat bez povšimnutí ani tendence, které v posledních dobách vystupují odkudsi z pudových hlubin mentality obyvatel někdejší kolébky „volnosti, rovnosti a bratrství“. Sarkozyho Francie začíná stavět svou historickou identitu do protikladu své dnešní identitě. Tu dnešní určuje zákon větou, která říká, že Francouz je každý, kdo se ve Francii narodí (pro přesnost dodávám, že v poslední době k tomu přibyl dovětek: pokud po dosažení dospělosti Francouzem být chce).
I jinde v Evropě se šikují do zatím nepočetných, ale o to agresivnějších formací ti, které instinkt vede k domněnce, že chudobě se ubrání útokem. Nejlépe proti nejslabšímu. Jsou na omylu. Naopak není omylem si myslet, že bude-li se Evropa vyvíjet dál právě tímto směrem, od vzájemnosti k vzájemným antagonismům, budeme si za pár let moci vybrat mezi strachem z chudoby a strachem z nové nesvobody. Ale ať si vybereme kterýkoli z obou, ani chudobu ani nesvobodu nezaženeme. Možná, že pomůže – aspoň ke klidu v duši a k vyrovnanosti, a tím k odolnosti – držet se ideje. Té, kterou kdesi pod nánosem konzumismu a úzkoprsosti skrývá „evropský experiment“. Právě teď tu ideu, ideu své civilizace a znalost své ceny, Evropa potřebuje. Jako tmel, který by jí vrátil soudržnost. A tím i sílu a váhu.
*) o životní důležitosti společné ideje pro Evropu a Evropany, viz minulý komentář zabývající se „Havlovou dimenzí Evropy“.
