Po smrti Jiřího Dienstbiera se hodně psalo o významu této osobnosti v české vnitřní a hlavně zahraniční politice. Myslím, že mu ještě dlužíme ocenění jeho role ve světové politice. Nedělám mu těmito slovy nezaslouženou gloriolu. Dienstbier a Spojené národy Dienstbier se skutečně stal mezi lety 1994 a 2000 aktérem světové politiky. V těch letech byl – v zastoupení prezidenta Havla – členem skupiny šestnácti renomovaných světových osobností pověřených vypracováním návrhu reformy Spojených národů. Fakt, že taková reforma dodnes nebyla navržena a tedy ani provedena, je velkým dluhem světové diplomacie lidstvu. Je ve skutečnosti jejím selháním.
Nejpotřebnější a nejnetrpělivěji očekávanou částí této reformy vrcholné světové organizace má být obměna či doplnění stálých členů Rady Bezpečnosti tak, aby její složení odpovídalo současné politické realitě. Neměnnost pěti stálých členů Rady je dědictvím vítězství spojenců ve druhé světové válce. Ale o tom ví dnes většina lidstva už jen z učebnic dějepisu. Národy i jednotlivci dnes posuzují složení Rady bezpečnosti z hlediska dnešní váhy jejích stálých členů v globální politice. Jsou tu už šest desetiletí a pět let Spojené státy, Rusko (původně Sovětský svaz), Čína, Velká Británie a Francie. O tom, jak každé z těchto zemí narostl či ubyl od konce druhé světové války vliv ve světové politice – a také o tom, kterým jiným zemím mezitím váha v globální politické aréně přibyla, by se dala udělat řada samostatných komentářů.
Důležitá by v nich byla také kapitola o sjednocování Evropy a o tom, zda by bylo na místě, aby své členské státy v Radě bezpečnosti zastupovala (jako už na jiných mezinárodních fórech) Evropská unie. Pro svou snahu hovořit v otázkách mezinárodní politiky „jedním hlasem“ má už jeden důležitý předpoklad: nově zřízenou funkci vysokého představitele pro zahraniční politiku a bezpečnost, a funkci předsedy (prezidenta) Evropské rady. Jiný – ironií osudu důležitější – předpoklad ale nenaplňuje: nemá souhlas svých dvou členských států, Británie a Francie, k nahrazení jejich zastoupení v Radě zastoupením Evropské unie. A nemá ani ujištění všech ostatních pětadvaceti členských zemí EU o tom, že by akceptovaly společné zastoupení na fóru Rady bezpečnosti. Stále ještě to není pravděpodobné. Ale to vše je dostatečně známo a v krátké připomínce podílu Jiřího Dienstbiera na snahách o dosažení světového konsenzu o reformě OSN a Rady bezpečnosti není nutné tomu věnovat víc místa.
Nicméně právě tohle bylo jedním z úskalí, na které „rada moudrých“ – tedy skupina reformátorů OSN – narazila přibližně ve chvíli, kdy z ní Jiří Dienstbier odcházel. Od té doby ostatně se naděje na reformu OSN, tedy Rady bezpečnosti, nepřiblížila. Nejvyšší rozhodující orgán mezinárodního společenství ve věcech války a míru, jediný orgán OSN, jehož rezoluce jsou závazné a vymahatelné i silou, rozhoduje stále ještě ve svém archaickém složení. Ale rozhoduje opravdu? Když Bushova administrativa nedostala v r. 2003 v Radě bezpečnosti mandát k zahájení irácké války, rozpoutala ji i bez mandátu. Rada bezpečnosti tehdy nejcitelněji ukázala své slabiny a dodnes zůstala tímto precedentem oslabena.
Globální problémy si vynucují globální autoritu
Bez reformy Rady bezpečnosti mohou dnes a v budoucnu problémy, které nemají jiné řešení než globální – a takových přibývá – opravdu ohrozit budoucnost lidstva jako takového. A zejména budoucnost malých států. Kdo jiný věděl lépe, než politik malého státu, Jiří Dienstbier, jak v globálním světě chybí autorita, která by ke globálním problémům vnutila mocnostem globální řešení. Ostatně, nejen že to věděl, také to hlásal. Například ve chvíli, kdy se NATO rozhodovalo k řešení kosovského problému bombardováním Bělehradu. Odešel předčasně z rady moudrých, která měla reformou Rady bezpečnosti vrátit plnou platnost Chartě Spojených národů. Odešel předčasně i z české zahraniční politiky.
