Viděl jsem už kolem sebe v minulém i v tomto století tolik „reálpolitiky“, že jí mám plné zuby. Vidím jí někdy i tam, kde ještě ani není, ale určitě se tam její bacil také uchytí. Arabské jaro, ještě nedokončené dílo především mladých lidí z Maghrebu a dalších zemí muslimského světa, se zdá být tím bacilem nezasaženo, pro „reálpolitiku“ se obvykle neprolévá krev, to spíš pro ideály. Ale sotva se na libyjském obzoru objevila perspektiva nového života bez despoty, objevily se také vzpomínky na obchody, které tolik úctyhodných demokratických vlád bez skrupulí a v duchu „reálpolitiky“ s despotou rozpracovalo a teď v nich chce s novými vládci Libye pokračovat.
Nová éra, ale business as usual
Rovnou se přiznám, že k poněkud zahořklému přístupu k tématu „Libye po pádu Kaddáfího“ mě inspiroval článek v německém „Die Welt“. A to hned svým podtitulkem: „Partneři Libye nehodlají rezignovat na své lukrativní obchody“. Mohl jsem počkat na dopadení nebo „odstranění“ Kaddáfího a pět na tomto místě Ódu na radost Libyjců nad novou svobodou po svržení despoty. Ale kolegové z „Weltu“ mi před oči postavili jinou vizi. Je pravda, že se také zaradovali. Nad tím, že po vstupu rebelů do Tripolisu klesají ceny ropy. Před revoltou produkovala Libye denně takové množství barelů ropy, že by se jím pokryly dvě třetiny německé spotřeby této suroviny. Než začala světová finanční krize (2008) šlo podle Die Welt 85 % libyjské ropy na evropské trhy. A jejími největšími evropskými odběrateli byly Itálie a Německo. Postavit postkaddáfíovskou Libyi co nejrychleji na nohy je teď tedy i z pohledu reálpolitiky stejně důležité, jako bylo do této chvíle napomoci tomu, aby se v Libyi co nejrychleji ustavila nová moc a obnovila se hospodářská aktivita země.
Důležitá není jen ropa
I když vlastně je. Je důležitá i jako hlavní a skoro jediný zdroj finančních prostředků, které novému režimu a jeho západním partnerům v občanské válce dovolí pokračovat v obchodních aktivitách zahájených už Kaddáfím, když se po r. 2003 stal přijatelným (a vítaným!) obchodním partnerem západních demokracií a s velkou pompou byl přijat Sarkozym v Elysejském paláci a sblížil se s Berlusconim a s Blairem.
Mnohem disponibilnější než peníze, které získá nová, dosud ovšem definitivně neustavená, libyjská vláda ze svého přírodního bohatství, jsou peníze vlády bývalé, despotovy peníze blokované dnes v zahraničních bankách. O jejich uvolnění se už vedou jednání. Přání, aby k jejich uvolnění došlo ještě v srpnu, vyjádřil tento týden turecky ministr zahraničí Davutoglu na návštěvě v Benghází. V jeho zemi, konkrétně v Istanbulu, se už zítra, ve čtvrtek, schází kontaktní skupina pro Libyi. Každý chce být na startu do nové éry! V Miláně přijal Berlusconi už dnes člena libyjské prozatímní národní rady Džibrila odpovědného za zahraniční politiku. Německý ministr zahraničí Westerwelle se vyslovil pro přijetí nové rezoluce Rady bezpečnosti OSN, ve které by uvolnění zablokovaných peněz Kaddáfího režimu pro novou libyjskou vládu OSN posvětila. Pro koho to vlastně bude, jaké síly se v novém libyjském režimu prosadí, to přitom nikdo neví. Ale když Westerwelleho iniciativní návrh posuzuji z pohledu reálpolitiky, je na místě. I Německo chce být na startu do nové doby. Do reálněpolitické doby nové libyjské epochy. K prvnímu startu, k zahájení vojenské intervence, kterou inicioval Sarkozy a kterou posvětila RB, se v březnu Německo z vlastního rozhodnutí nedostavilo (Merkelová se na vojenskou účast Západu v libyjské občanské válce nedívala dost „reálněpoliticky“ a já jsem tehdy německé odmítnutí účasti oceňoval).
Westerwelle řekl ještě jednu pozoruhodnost, která mi vůbec nezazněla reálněpoliticky. Naopak, připomněla mi, že krom reálpolitiky existuje také politika ideálů, politika respektující např. mezinárodní právo, prostě politika s velkým P. Vzhledem k tomu, že Westerwelle, jako mnoho jiných, neočekává, že by po pádu Kaddáfího nastal v Libyi sám od sebe spořádaný vývoj k demokratickému režimu, připomněl německý politik, že by po občanské válce možná měla v Libyi sehrát klíčovou roli Organizace spojených národů. Už několikrát jsem v analýzách perspektiv dalšího vývoje v Libyi zaregistroval obavu, že by si situace mohla vyžádat přítomnost mezinárodních mírových jednotek. OSN je mají v řadě zemí. Ale rozhodovací mechanismy v OSN jsou těžkopádné, právo veta mají v RB i Rusko a Čína. A tak se pohledy, zase podezřele reálpoliticky, obracejí k NATO. Zatím má NATO mandát jen ke vzdušným operacím (a leckdo pochybuje, že i k takovým, jaké tam nyní podniká). Vojenskou přítomnost na zemi má zatím zapovězenou. Ale pokud si to okolnosti vyžádají… A co všechno jsou okolnosti? Třeba taky ochrana surovinových zdrojů, životně důležitých pro stabilitu Libye? Když se na to podívám pohledem reálpolitiky… Radši snad ani ne. Stačí přece Afghánistán.
