EU rozdělenější nebo jednotnější (až na výjimky)? Po čtvrtečním a pátečním summitu se ty z členských států Evropské unie, které nejsou zároveň členy evropské měnové unie, tedy nejsou v eurozóně, ocitly znovu přede dveřmi. Podobně jako značná část z nich před rokem 2004, tedy před datem, kdy jsme byli po dlouhých letech čekání a příprav vpuštěni do dveří Evropské unie. Ale mezi tehdejší situací a dneškem je jeden zásadní rozdíl. Tentokrát jsou ty dveře dokořán. Není tu neochota pozvat někoho okamžitě dovnitř, ale neochota některých pozvaných okamžitě překročit práh a vstoupit. Vstoupit mezi ty, kteří podepíší smlouvu o záchraně eura dohodnutou minulý pátek k ránu v Bruselu; tedy jinými slovy vstoupit mezi ty, kteří už na euro vsadili nebo mají v plánu to učinit a nehodlají nečinně přihlížet tomu, jak svět financí euro a eurozónu potápí.
Co tedy v této chvíli udělají váhající vlády? Co udělá česká vláda, která je vůči euru dlouhodobě chladná a vůči pomoci eurozóně dosud spíš odmítavá? Po návratu z bruselského summitu řekl český premiér, že nyní musíme sledovat, jaký případný smysl bude mít účast v tomto systému pro nečleny eurozóny. Cituji to z jeho článku v pondělní Mladé frontě Dnes a dodávám, že slovem systém myslel soubor opatření dohodnutých v Bruselu a směřujících ke zpevnění koordinace finančních politik zemí platících eurem a tudíž ke zpevnění eura samotného. Premiér tu jako obvykle o Česku mluvil nikoli jako o příštím členu eurozóny, ale jako o nečlenu eurozóny bez naznačení perspektivy vstupu či zájmu o vstup.
V nedělních otázkách Václava Moravce na ČT se od jeho vyčkávací politiky zřetelně odlišil ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Vyzval premiéra k zaujetí jasného, a to kladného, stanoviska vůči smlouvě o opatřeních na záchranu eura, k jejímuž podpisu se v Bruselu otevřely dveře nikoli jen členům eurozóny, ale všem členům EU. Přímočará Schwarzenbergova slova z toho televizního pořadu stojí za to citovat. Řekl: „Jsem přesvědčen, že premiér si uvědomuje nesmírnou zodpovědnost, kterou nese za osud České republiky, a že ví, že se republika nesmí a nemůže v Evropě izolovat. Že by to bylo nastoupení velice strmé cesty dolů.“ On sám by smlouvu podepsal.
Český ministr zahraničí se tak spíš než ke své váhavé vládě připojil k rezolutnímu polskému kolegovi ministru zahraničí Radoslawu Sikorskému. Ten ještě dříve, než se ve čtvrtek na summitu v Bruselu ozvala výzva, aby se vlády zemí, které zatím nejsou v eurozóně, připojily k navrhované smlouvě o opatřeních na stabilizaci eura, řekl toto: "Největším nebezpečím pro bezpečnost Polska je dozajista kolaps eurozóny a Polsko proto smlouvu podpoří." Řekl to v projevu proneseném v Berlíně. A proto se, žel bohu, z jeho projevu mnohem víc cituje tato pasáž: "Bojím se německé moci méně, než se bojím německé nečinnosti. Jste evropský nepostradatelný národ. Nesmíte si dovolit selhat. Nemáte Evropě vládnout, ale vést ji k reformám. Pokud nás zapojíte do rozhodovacího procesu, můžete počítat s podporou Polska.“ Sikorski prostě vyzval Německo, aby se v této chvíli a v těchto záležitostech postavilo Evropě do čela, a sklidil za to bouři nevole od polských nacionalistů, kterým by se zajisté lépe poslouchala tato slova českého europoslance za ODS Jana Zahradila: "Ten, kdo se připojí (ke smlouvě vypracované na summitu v Bruselu), musí si uvědomit, že státní rozpočty jeho země se budou kontrolovat v Berlíně.“ To bylo otevřené varování jak před připravovanou smlouvou, tak před Německem. Bez servítků.
Pokaždé, když se chystá další nezbytný krok k těsnějšímu propojení členských zemí EU, je hrozba německé nadvlády vždycky posledním argumentem odpůrců evropské integrace. Tohle tu ale nechci rozvádět, chci tu raději ve zbývajícím čase odpovědět na otázku, zda z křižovatky, před kterou dovedl členy Unie jejich právě proběhnuvší summit, vyjde Evropa rozdělená víc než dosud, nebo naopak míň. Naději, že nakonec bude míň rozdělená, případně vůbec nebude rozdělená, ponechám-li stranou Velkou Británii, ve mě vyvolalo právě stanovisko českého ministra zahraničí Schwarzenbergra, který se jednoznačně vyslovil pro to, aby se i Česko připojilo ke snaze většiny o stabilizaci eura a zpevnění eurozóny. V tak nesymetricky a nelogicky rozdělené Evropě, jaká by vznikla, kdyby se k Británii ještě někdo připojil, by se už ani nedalo mluvit o dvourychlostní Evropě. Slovo Evropa by pak každý vztahoval rovnou na tu drtivou většinu zemí Unie semknutou kolem eura. A o tu hrstku ostatních, možná jen dvě tři, by politická Evropa, svět a trhy ztratily zájem! Dalo by se pak skutečně mluvit o izolaci, ke které by těchto pár zemí odsoudila jejich vlastní politika.
Nepřehlížím fakt, že euro ještě není za vodou, že dluhová krize trvá a může euro znehodnotit dřív, než se vzešlá smlouva definitivně zpracuje, schválí a uplatní. Ale přežije-li euro současnou krizi, a to díky vzkříšenému smyslu pro soudržnost a vzájemnou podporu členských zemí Evropské unie, pak se možná ty dokořán otevřené dveře před politiky, kteří teď nejsou ochotni do nich vstoupit, definitivně zavřou.
(komentář Zdeňka Velíška pro ČRo6)
