Po mimořádném summitu Evropské unie konaném 30. ledna 2012 napětí v evropských vládních kruzích povolilo, v české vládní koalici se naopak nebývale vyostřilo. Nikoli mezi vládní opozicí a koalicí, ale uvnitř vládní koalice. Evropská unie se jako celek uklidnila proto, že se ubránila rozštěpení a zažehnala nebezpečí vzniku „dvourychlostní Evropy“. Fiskální pakt, o který v Bruselu šlo, získal souhlas nikoli jen eurozóny, ale celé EU až na jednu výjimku, se kterou se počítalo (neboť zvláštní postavení v EU si Londýn vybojoval už při svém vstupu do evropské struktury). Další výjimkou, která prý všechny překvapila, byla Česká republika.
Doma Petr Nečas nepřekvapil
V Bruselu jeho partneři, snad až na Camerona, nechápali, jak za ně řekl Nicolas Sarkozy, že český státník odmítá najednou to, co pro něho bylo v prosinci na summitu přijatelné. A německá diplomacie to chce ještě honem s Prahou urovnávat. Protože, jak dosvědčili někteří účastníci zasedání Evropské rady, český premiér uvedl „konstituční důvody“. Tedy jen překážky v české legislativě. (Můj výklad: český premiér argumentoval nejspíš nutností vypsat referendum a potřebou podpisu prezidenta republiky). Ovšem před odjezdem z Prahy a ještě po příjezdu do Bruselu argumentoval Nečas především tím, že pakt, v té podobně v jaké je, Česku nic nedává. Měl tedy výhrady k jeho obsahu. Ostatně vrátil se k nim hned po příjezdu domů. V interview pro Lidové noviny z 1. února říká něco, co asi partnerům v Bruselu zamlčel: "Odmítl jsem k ní (tj. ke smlouvě o rozpočtové disciplině, tedy k fiskálnímu paktu- pzn,. autora) přistoupit z věcných důvodů, protože jsem přesvědčen, že nám, nic výhodného nepřínáší. (…) Mám zvedat ruku jen proto, že ji zvedají všichni?“
Je to smutné i poučné zároveň. Ti všichni, co zvedli ruku, ač nejsou v eurozóně, pochopili, že fiskální pakt přináší celé EU uklidnění v její vleklé a vyčerpávající konfrontaci s finančními trhy, že dává celé EU šanci zachovat si celistvost, získat zpět respekt jak u svých členů, tak hlavně u ostatních aktérů globální politiky; že veřejnosti ve všech členských zemích vrací důvod k důvěře v „sázku na Evropu“, ke které se kdysi, v různých okamžicích, rozhodly.
To, co Nečas řekl v LN, nebylo oznámení nového názoru. Byl to návrat k Nečasovu stálému názoru na kroky směřující k hlubší evropské integraci. Jenomže naše země už není tak „prvoplánová“, aby ministerstva zahraničí ostatních členských států EU sledovala jednotlivé výroky českých politiků k aktuálním evropským záležitostem, natožpak, aby systematicky studovala vývoj stanovisek českých vládních politiků k evropské integraci.
Pak se snadno stane, že si nikdo nedokáže spojit pondělní premiérovy výroky k fiskálnímu paktu na zasedání Evropské rady se stanovisky, která k této smlouvě, ale hlavně k evropské měně, ke vstupu do eurozóny, k prohlubování evropské integrace a k vytváření politické unie zaujímají politici ODS, premiéra nevyjímaje, dlouhodobě. (V listopadu se Nečas dokonce vyjádřil v tom smyslu, že nás k přijetí eura nikdo nutit nemůže). Takovéto výroky a argumentace, která je podepírá, zaznívají doma, ne v Bruselu. Právě tato okolnost asi přiměla ministra Kalouska k otevřenému odsouzení přístupu ODS k fiskálnímu paktu: ODS nemá odvahu říct své jasné stanovisko a snaží se to kamuflovat zástupnými důvody a nástroji, jako je referendum.(…) Je to docela falešná politika, pokrytecká politika.(Kalousek v interview pro Právo 20.1.2012)
Oklamaní partneři, přesvědčená veřejnost
Hned po pondělním summitu uspořádal Radiožurnál mezi posluchači anketu o tom, zda mělo Česko přistoupit k evropskému paktu o rozpočtové discíplíně. Její výsledek jsem pak v úterý zaslechl za volantem. Sedmdesát jedna procent posluchačů souhlasilo s odmítavým postojem českého premiéra k paktu. V dalších minutách jsem řídil velmi nesoustředěně. Vzpomněl jsem si, že stejná čísla vyšla z ankety provedené pro Lidové noviny (LN 28.1.): dvě třetiny dotázaných Čechů se v ní postavily odmítavě i k půjčce Mezinárodnímu měnovému fondu. Rovněž dvě třetiny Čechů si v této anketě přály, aby se v Česku nadále platilo korunou, jen dvacet čtyři procent by ji vyměnilo za euro. Lidové noviny z těchto a dalších čísel vyvodily, že mezi lidmi narůstá averze vůči zapojování Česka do evropské integrace. (V anketě, kterou LN uveřejňují dnes, odpovídá 2485 respondentů ANO a 2268 NE na otázku zda souhlasí s tím, že Petr Nečas v Bruselu s fiskálním paktem nevyjádřil souhlas). Tentokrát vyšla přece jen dost odlišná čísla od těch, která jsem citoval na předchozích řádcích! Ale i tak ta čísla premiérovi napovídají, že referenda, po kterém volá, se nemusí bát, naopak má důvod se ho domáhat! Naproti tomu Schwarzenberg s Kalouskem mají důvod se sami sebe ptát, proč se nečinně dívali na to, jak ta averze k jednotné Evropě zapouští kořeny.
Ale nejsou sami, kdo by si měl dělat starosti. Jsme tu i my ostatní. Jsou tu všichni ti, co nechtějí vidět republiku jako černého pasažéra na okraji evropského společenství, a ti, co zastávají názor, že pevnost evropské struktury a její váha v ringu globální soutěže jsou pro nás všechny národním zájmem. Je-li tato část české veřejnosti opravdu v menšině, má naléhavý důvod se sama sebe ptát, co dělat pro to, aby se její názory opět staly většinovými. A to dřív, než český euroskepticismus vzkřísí ještě nějaký jiný. Například irský. První signály už tisk z Dublinu přinesl.
