I když sdílím některé z těch přání i obav, které jsou na začátku roku slyšet z úst Evropanů z nejrůznějších zemí, nebudu hovořit o nezaměstnanosti, nulovém růstu, dluhové krizi a o nutnosti právě tohle řešit v roce 2012. Chci upozornit na něco, co zůstává ve stínu těchto dramat.
Do roku 2012 vstupuje Evropská unie a my s ní ještě s jednou nevyřešenou krizí, s krizí soudržnosti. Tu nesignalizují žádná čísla, nejde v ní – zdánlivě – o peníze, takže nevzbuzuje takové obavy. Ale je tu, a může se letos prohlubovat, protože Unii čekají těžká jednání o dalších krocích ke stabilizaci eura a eurozóny, o krocích směrem k hlubší integraci.
Budou to citlivá jednání a právě při nich může ztráta pocitu soudržnosti přerůst až do vzájemných antagonismů a přinést zemím EU stejně těžké ztráty jaké přinesla ztráta zodpovědnosti některých vlád za pevnost společné měny. Jenže tentokrát by se jednalo nikoli o ztráty peněžní, ale o ztráty takových hodnot jako je míra svobody, kvalita demokracie a pocit bezpečí na evropské půdě.
Právě tohle všechno nám, zejména nám v postkomunistické Evropě, dosud dávala soudržnost uvnitř Evropské unie, aniž jsme si to příliš uvědomovali. Je pravda, že soudržnost v Unii nikdy nebyla valná, ale za šest desetiletí procesu evropského sjednocování se nakonec vždycky ukázala jako jeho spolehlivý tmel. Teď se drolí. A to hlavně proto, že v ní vlády některých členských států odmítají vidět národní zájem.
Ale v jednadvacátém století a ve světě otevřeném globální soutěži a globálním hrozbám, ve století velkých celků, se soudržnost evropského celku národním zájmem v evropských státech opravdu stala. Je nejvyšší čas, aby se to projevilo tím, že si ji národy začnou uvědomovat jako hodnotu, a že jejich vlády povýší podporu evropské soudržnosti na svou prioritu. Jinak se možná letos nepodaří ani to, co už za prioritu uznáno bylo: odstranění dluhové krize a stabilizace eura.
(glosa z pořadu Horizont z 8. ledna 2012)
