Krom Slovenska jsou otevřené ještě další záležitostiV těch několika posledních dnech, během kterých byl intenzivně sledován vývoj slovenského politického dramatu, se česká média zaměřovala v drtivé většině zpráv i analýz na slovenskou politickou scénu a její budoucí osud. Jakkoli je nám všem pořád Slovensko blízké, měl jsem pocit, že bychom stejně to drama měli spíš prožívat z pohledu Evropy a jejího budoucího osudu. Tedy z našeho pohledu, ač u nás pořád ještě všichni nevěří, že hranice našeho osudu se posunuly minimálně na hranice schengenského prostoru.
Úhel pohledu …
Ve chvíli, kdy slovenský parlament hlasoval, jsem měl dojem, že bychom měli vědět, proč je to vlastně drama vybočující ze slovenské vnitropolitické roviny zápasu o přežití vlády nebo o dosažení předčasných voleb, když to vezmu ze zorného úhlu slovenské opozice. Ten evropský zorný úhel jsem se dnes pokusil postihnout v Highlightu, ve své pravidelné rubrice Rating.
Uplynulo pár hodin od prvního hlasování o slovenské podpoře „eurovalu“, které bylo zároveň hlasováním o osudu vlády premiérky Radičové. Doufejme, že bude i druhé. I to bude mít dva aspekty. Jeden slovenský – není to podružná záležitost, půjde znovu o slovenskou vládu, tentokrát dokonce o její celkovou politickou orientaci, a druhý aspekt bude opět evropský. Tentokrát bude mít asi o mnoho vyšší stupeň naléhavosti a zaujme v mediálních reflexích této fáze slovenského dramatu větší prostor.
Už dnes jsem otvíral dost rozechvěle stránky evropských deníků (na internetu, aby už na nich byly ohlasy na pozdně večerní hlasování slovenského parlamentu). Očekával jsem zprávy v tom smyslu, že „Slováci“ – nikoliv hrstka poslanců malé koaliční strany – potopili poslední naději na stabilizaci eura, nebo něco takového. A v té souvislosti jsem se bál negativně zaujatého vylíčení dnešní slovenské reality, případně historického vývoje Slovenska od získání samostatnosti. Nebylo to tak zlé. Skoro v každé zprávě, na kterou jsem narazil, se podtrhovalo, že druhé hlasování slovenského parlamentu není vyloučeno. Ale ponuře se konstatovalo, že se neví kdy. Ano, v noci hned po pádu slovenské vlády se to ještě nedalo ani odhadnout.
… a rozměr problému
V této souvislosti – abychom si pořádně napjati prožili i další dějství slovensko-evropského dramatu – je třeba mít na paměti, že Evropská unie, a zejména eurozóna, jsou v časové tísni. Přitom Slovensko názorně demonstrovalo, jak těžké je v Unii, ale i v méně početné eurozóně, dosáhnout konsensu. Právě ta zdlouhavost už irituje nejenom bankovní svět, který sám reaguje bleskově, a pracovní tempo evropských institucí je s tím v obrovském rozporu – ale i svět politický, v jeho nejen evropských, ale už globálních rozměrech. Kdybych chtěl svůj komentář trochu opepřit, jak je dnes zvykem i v seriózních novinářských materiálech – mohl bych poukázat na to, že Richard Sulik, a dnes už i pánové Fico a Dzurinda udržují v těchto chvílích v napětí celý svět. Snad ne nadlouho. Jisté je, že evropská dluhová krize a její politické dopady mají opravdu negativní vliv na mezinárodní politicko-ekonomické klima. Je proč tajit dech jak pod Tatrami, tak v české kotlině nebo pod Skalistými horami!
Já však chci v tomto komentáři dospět ke stejnému závěru, jako tomu bylo v dnešním Highligtu. Jde mi o to, abychom začali vnímat evropskou dimenzi své existence. Ale když ten jednak evropský a jednak už globální dosah současného boje eurozóny (a EU) o stabilizování eura, o odvrácení bankrotů a tím o uklidnění finančních trhů nebude v patřičné míře reflektován v mediích a nebudou mu patřičnou pozornost věnovat národní vlády a vůbec politické formace členských zemí EU – a teď myslím, samozřejmě, hlavně na naše média a naši politickou scénu – nebude veřejnost chápat, o jak dalekosáhlý problém tu teď už běží a že je to náš problém. Nebude chápat ani patetická slova Ivety Radičové, kterými opodstatnila své jednání. Řekla (není to doslova, omlouvám se), že raději obětuje existenci své vlády, než aby dopustila, že by Slovensko zůstalo izolované. To byl jeden důvod. Radičová dodala i ten druhý, odpovědnost Slovenska za osud eura i Evropy. (Škoda, že toto kritérium upřednostnila až tak pozdě. Ale všechna čest, nakonec to udělala a to se všemi důsledky pro sebe a Slovensko!) Zatím není Slovensko v evropských médiích vysloveně pranýřováno a politická Evropa se dokonce vůbec zdržuje kritických poznámek. Je to proto, že nekonečně důležitější, než zchladit si žáhu, je dočkat se kladného výsledku druhého hlasování ve slovenském parlamentě.
Také Angela Merkelová ve své první reakci na fakt, že napoprvé bylo hlasování negativní, vyvíjí na slovenské politiky nátlak jen velmi nepřímo svým poněkud strojeným optimismem: „Jsem si velmi jistá, že do 23. října budeme mít pod EFSF (= euroval) podpisy všech členských zemí (eurozóny).“ (zdroj ČTK). 23. října se konají odložené summity EU a eurozóny.
Francouzský list Le Figaro ale přináší i kancléřčinu naléhavou výzvu: „Všechny členské státy EU se musí účastnit boje proti dluhové krizi,“ řekla německá kancléřka po slovenském odmítnutí podílet se na posílení finančního fondu ke stabilizaci eura. Tento poslední výrok budou možná opravdu považovat za nátlak všichni, kdo jsou citliví na dodržování rovnoprávnosti mezi členskými státy EU: „Zase jednou musí být převálcován 'velkými' názor jednoho z těch 'malých'! Nakonec ho donutí ustoupit. Je tohle demokratické?“
A patří k demokratickým ctnostem právo veta? Je demokratické, aby jeden jediný hlas měl větší váhu než šestnáct zbývajících a prosadil se proti vůli tak obrovské většiny? Obávám se, že slovenská „epizoda“ bude v dějinách klíčových rozhodnutí EU po epizodě „české“ (čekání na podpis českého prezidenta při ratifikaci lisabonské smlouvy) dalším argumentem k tomu, aby se v EU ještě méně uplatňovala zásada konsenzu a stále častěji se rozhodovalo většinou hlasů.
