Evropský úhel pohledu na 11. září Každému bude asi připadat povrchní, když na otázku, co změnilo 11. září 2001 v životě Evropy, řeknu, že na první pohled hlavně to, že v televizi už nevidíme tak často záběry rozebírání Berlínské zdi a stříhání drátů železné opony. Od 11. září vidíme častěji záběry letadel narážejících do newyorských mrakodrapů WTC a zhroucení obou těchto budov, které se toho dne ze symbolu nezpochybnitelné převahy Spojených států staly symbolem jejich prvního vážného ohrožení. Jedenáctého září 2001 přestal být pád železné opony milníkem předělujícím moderní historii na minulost a přítomnost.
Už deset let platí, že po 11. září není nic tak, jak bylo před ním. Máme nový point of reference, nový milník. Že to není nic abstraktního, o tom nás Čechy může přesvědčit změna vztahu Spojených států k Rusku. Potřeba nemít kromě islamistického terorismu proti sobě ještě také Rusko, bývalého rivala ze studené války a soupeře v boji o světovou hegemonii, tato potřeba přivedla Bushovu vládu, nikoli až Obamovu, jak se u nás traduje, k jednacímu stolu s Ruskem ve věci protiraketové obrany. Ještě za Bushe, v říjnu 2007, nabídli Robert Gates a Condoleeza Riceová při jednání v Moskvě ruské armádě místa stálých vojenských pozorovatelů na plánované americké radarové základně v Brdech. Česká vláda, vláda země, kde měl radar stát, se o tom od Gatese dověděla teprve za dalších jedenáct dnů, když přijel do Prahy. Ještě dřív, na začátku června toho roku, oslovil přímo z Prahy George W. Bush Vladimira Putina na dálku během tiskovky na pražském Hradě takto: „Vladimire, neboj se protiraketového štítu. Raději se k němu přidej.“ Topolánkův záměr opřít obranu Česka proti středoevropským ambicím Ruska bilaterálně o Spojené státy ztroskotal už předem na tom, že on a Bush měli každý před očima jiného nepřítele. A jiný historický milník.
Evropu zasáhlo 11. září nepřímo, ale dlouhodobě a v zásadních polohách. Způsobilo oslabení euroatlantického bloku. Evropu nezasáhl sice přímo teroristický úder, ale Bushova jednostranná, voluntaristická reakce na něj. Podle bin Ládinových představ měl útok na newyorský WTC vyvolat antagonismus Washingtonu vůči zemím islámu, oslabit partnerství mezi Spojenými státy a arabskými petromonarchiemi a navodit tak situaci, ve které Západ nebude nepřemožitelný a v Arábii vzniknou podmínky pro nastolení tvrdého islamismu. Kalifát tomu říkali Bin Ládin a al Zawahírí, a to byl jejich hlavní cíl. Bush šel dál, než si představovali. Pustil se rovnou do válek. Nejprve Afghánistán, pak Irák.
Bezprostředně po 11. září vyjádřila Evropa Američanům svou absolutní solidaritu a hlásila se k plnění článku pět Severoatlantické smlouvy, tedy konkrétně v té chvíli k účasti v operaci proti al Kaidě a Tálibánu v Afghánistánu. Bush rozhodl jinak. Amerika byla zraněna, Amerika pod jeho velením měla zasadit odvetný úder. Nikoli NATO, s jeho kolektivním velením a jednomyslným rozhodováním. Až mnohem později dostalo NATO od americké vlády úkol být hlavním článkem sboru Spojených národů ISAF na podporu bezpečnosti v Afghánistánu. Mnohem horší ranou strategické jednotě mezi Evropou a Amerikou byla neshoda ve věci iráckého tažení. I do Iráku šel Bush jen se silami vybraných zemí. Většina klíčových evropských členských států NATO i EU se na válce bez mandátu OSN odmítala podílet.
Ale nejen euroamerické spojenectví, také evropská jednota byla Bushovým pojetím boje proti teroru rozdělena. Tehdejší ministr obrany USA Rumsfeld to zpečetil zavedením termínů stará a nová Evropa. Ta „nová“ byla ochotnější stavět se po bok Američanům. K nemilému překvapení celé Evropy se pak toto rozdělení Evropy skutečně projevovalo na politické frontě. A dlouho - vlastně dodnes. Dnes už to ovšem dávno není vinou Bin Ládina či Bushe.
Že diferenciace mezi Evropou a Spojenými státy v otázce nasazení vojenské síly v ohniscích konfliktů mimo teritorium NATO trvá, a že trvá i diferenciace přístupů k tomu uvnitř Evropy, to dosvědčuje názorně i příklad ze současnosti. V Libyi se Spojené státy ze vzdušného bojiště stáhly. A stáhly se i z řízení a velení mezinárodní operace, které původně daly jméno. Dost nevhodné jméno, přinejmenším proto, že je příliš spojené s historií západní civilizace: Úsvit Odysey. V počátcích měly iniciativu dvě evropské mocnosti, Francie a Británie. Teprve po čase se velení ujalo NATO jako takové. Ovšem jen se stínovou americkou přítomností, nikoli s Washingtonem v čele. Pokud se v Libyi nepotvrdí to, o čem se Američané poučili v Iráku a v Afghánistánu, že totiž vyhrát mír je těžší a vleklejší, než vyhrát válku, bude se moci libyjská operace považovat za úspěch evropských účastníků. NATO jako celek si ji těžko může přivlastnit, když většina jeho členů se jen dívala.
Možná se bude mluvit i o rehabilitaci Evropy, o níž se tvrdí, že jako mírotvorce selhala na Balkáně. Libyjské operaci bude ke cti, že pro ni Sarkozy s Cameronem nejprve získali mandát Rady bezpečnosti. Bude-li se o letecké podpoře Evropy libyjským vzbouřencům hovořit jednou jako o úspěchu, mohla by se stát docela dobrým vkladem Evropy do případných snah euroatlantického svazku o znovuzískání autority ve světovém ringu a o jejím uplatnění v nových podminkách multilaterálního světa. Evropa a Amerika se o to ovšem musejí snažit spolu. Každá zvlášť už o nic takového v současné době usilovat nemohou.
(komentář Zdeňka Velíška pro ČRo6)
