Nic asi nepřeženu, když vyslovím názor, že česká veřejnost je silně znepokojena poměry na domácí politické scéně. Sílí v ní přesvědčení, že bezmocně přihlíží skrytému boji o (ne)závislost klíčových orgánů justice a policie na vládě, že se bezmocně snaží nezapomenout na očividné zločiny kmotrů či politických předáků, které zůstávají celé měsíce bez vyšetření, a přesto na stránkách novin dávno ustoupily zprávám o nových případech zločinnosti či korupce s dosahem až do vysoké či aspoň regionální politiky, o zjevných pokusech diskreditovat svědky či zmanipulovat kauzy….
Stane se s ČR to co s Rumunskem?
Docela mě překvapuje, že tuhle otázku odnikud neslyším. Byla by zvolna na místě. A protože ani to, co se stalo s Rumunskem, nevzbudilo v Česku velký zájem médií – saturovaných domácími skandály – věnuji Rumunsku dnešní komentář.
Rakouská Die Presse vystihla minulou středu osud Rumunska titulkem: „Rumunsko se s okamžitou platností dostává pod kuratelu EU“. Zdůvodnění: Evropská komise ztratila důvěru v demokratičnost rumunské vlády a v její respekt k principu právního státu a rozhodla se provádět v Rumunsku dohled pravidelnými inspekcemi.
Co k tomu vedlo? Podle šéfa Evropské komise Josého Barrosa přehlížení výroků ústavního soudu, svévolné rušení zákonných ustanovení a nerespektování základního rozdělení moci mezi výkonnou, legislativní a soudní, což všechno představuje nedodržování základních závazků, které na sebe Rumunsko jako demokratický stát vzalo při vstupu do Evropské unie v r. 2007. Připomínám, že přijetí Rumunska a Bulharska bylo v r. 2004 odloženo právě pro jejich nepřipravenost na dodržování těchto zásad. Původně měly být obě země přijaty ve stejný okamžik jako dalších osm postkomunistických zemí včetně ČR. Stejně tak se nedostaly zároveň s ostatními státy východní Evropy do schengenského prostoru. Ostatně k podpisu schengenské smlouvy nebyly vyzvány dodnes. Dalším důvodem odkladu vstupu Rumunska a Bulharska do EU a jejich vpuštění do schengenského prostoru byla a je přetrvávající vysoká korupčnost, vládnoucí jak ve společnosti, tak v politice.
Události, které v posledních měsících závratně rychle prohloubily pochybnosti Evropské komise o existenci právního státu v Rumunsku a vyvolaly protesty politiků z řad „starých“ členských zemí unie proti jednání současného rumunského premiéra, předznamenal pokus o sebevraždu – patrně fingovaný – bývalého (sociálnědemokratického) premiéra Adriana Nastaseho v den, kdy měl nastoupit do vězení za úplatkářství a korupci. Právě Nastase, soudí se všeobecně, byl odpovědný za to, že za jeho vlády se korupce v zemi rozšířila natolik, že země nemohla být v r. 2004 do EU přijata.
Současný prezident, Traian Basescu, bývalý námořní kapitán a pak politik pravého středu, ve svých dvou prezidentských mandátech zaváděl tvrdá opatření k nápravě nezdravé situace v politice i v hospodářství země. Byla ale tak tvrdá, co se úspornosti týče, že mu, jak se dalo čekat, podkopala popularitu a letos na jaře přivodila i pád vlády. Do úřadu premiéra nastoupil mladý sociální demokrat Victor Ponta a brzo zahájil ofenzivu proti politicky opačně orientovanému prezidentovi. Ponta sám čelí obvinění z plagiátorství, ale očividně si s tím neláme hlavu. To ale není jeho nejhorší přešlap. Na nového premiéra si byl nucen stěžovat rumunský ústavní soud až v Bruselu, u Evropské komise. Victor Ponta nerespektuje jeho rozhodnutí, a podle mínění soudu mu jde o rozložení nebo ochromení této nejvyšší soudní instance. Pontova vláda omezila pravomoci ústavního soudu natolik, že už teď je bezmocný proti machinacím, jež premiér podniká ve snaze odstranit prezidenta, kterého už dokázal „suspendovat“. Úspěšné završení svého úsilí o upevnění pozic vládnoucí koalice na všech stupních a ve všech kategoriích moci si Victor Ponta pojistil ještě rozhodnutím o tom, že prezidentův osud zpečetí 29. července referendum. Počítá s tím, že lid v něm potvrdí Basescovo „suspendování“. Při nízké popularitě prezidenta se tento manévr může Pontovi zdařit.
Co může vyvolat karanténa Rumunska
Rumunsko je dnes v Evropské unii černou ovcí. A na unijní politické scéně, už dost rozjitřené zřetelnými rozdíly v hospodářské úrovni i v politickém myšlení mezi jihem a severem unie, vyvolává poslední vývoj v Rumunsku obavy o potřebu dalšího rozlišování mezi členskými státy. Znovu se hlasitě vyslovují pochybnosti o slučitelnosti západní a východní Evropy v jedné společné evropské struktuře. Pochybuje se i o vhodnosti dalšího rozšiřování EU zejména na další země Balkánu.
Už jednou bylo rozšíření EU o země východní Evropy považováno v západní Evropě za omyl a začalo tam klíčit podezření, že „starým“ členům EU přináší spíš potíže než uspokojení ze sjednocování Evropy a jejího mohutnění na globální scéně. Ve Francii se rozladění z domnělých důsledků rozšíření EU o země s lacinou pracovní silou stalo už v r. 2005 nedeklarovaným důvodem k odmítnutí evropské ústavy v referendu (Ústava měla řešit právě přizpůsobení institucí unie vyššímu počtu členů). Pak se atmosféra na pár let uklidnila, ale momentální potíže s adaptací Rumunska a Bulharska na zásady, na nichž vyrostla Evropská unie, zásady demokracie a právního státu, opět umožňují – v první řadě radikálním a populistickým politikům – účelově vyvolávat pochyby o správnosti vytváření evropského celku ze zemí s těžko slučitelnými kulturami, politickými zvyklostmi, hospodářskými úrovněmi atd.
V debatě, která se kolem toho může strhnout, se pak pozornost může stočit i na poměry v naší zemi. Příkladné teď zrovna nejsou, to víme všichni. I když my sami je zatím stále ještě můžeme interpretovat jako úporný boj o to, aby se u nás nestalo to, co v Rumunsku. Aby se v ČR nezdařilo smazat hranice mezi mocí výkonnou a soudní a aby policie nemohla upadnout do podezření, že slouží nekalým politickým záměrům místo spravedlnosti. Můžeme si stále ještě říkat, že u nás probíhá boj o právní stát, o to, aby Česko neskončilo ve stádečku černých ovcí demokratického světa. Ale přitom bychom si měli neustále klást otázku, zda už právní stát neprohrává.
