Ztráty vyčíslitelné a nevyčíslitelné "Kdyby se bylo už dřív ponechalo Řecko jeho osudu, už mohl být pokoj. Takhle se bude celá Evropa trápit dál a stejně to k ničemu nepovede. Za obrovské peníze si Evropa koupila jen nějaký ten čas. Nakonec ten bankrot stejně Řecko postihne." Takhle nějak vyznívala drtivá většina komentářů, které jsem v minulých dnech slyšel a četl na téma schválení mnohamiliardové pomoci Řecku. Bylo mi dost smutno z toho simplicismu, s jakým média lámala hůl nad snahou, aby dnes už víc než půlstoletý evropský projekt neutržil případným zhroucením Řecka nebo celé eurozóny osudovou ránu. Jak to, že je tolik těch, co vidí jen ztráty vyčíslitelné, které by Evropě způsobila marnost její snahy o záchranu Řecka, a nevidí ty nevyčíslitelné, které by Evropě - tedy nám všem - způsobilo odepsání Řecka?
Nakonec mi přece jen do očí padly i zasvěcené analýzy podepsané seriózními odborníky. V nich už se odráží něco jiného než pouhé pohrdání tím, „co zase jednou vymyslel Brusel“. Nemohu se zdržet, abych, když už jsem použil termín Brusel, neřekl na okraj, že ho považuji za dezinformační fikci. Za slovem Brusel je vždycky řada konkrétních aktérů. Řada vlád. I pomoc Řecku dohodly v Bruselu na začátku tohoto týdne vlády členských zemí EU, Evropská centrální banka, MMF a k vlastní účasti kývli i soukromí věřitelé Řecka. A nešlo jim, všem dohromady, jen o to, aby Řecko nezkolabovalo, a dokonce ani ne pouze o to, zachránit celistvost eurozóny.
Problém, který se momentálně řeší na pozadí řecké krize, je zásadnější, je chronický a je evropský, nejen řecký. Pramení z toho, že už před nějakými třemi lety, v průběhu světové finanční krize, si svět financí začal všímat a různě využívat chyb, kterých se Evropa dopustila při zavádění společné měny a při založení eurozóny. Chyb, které se pak fatálně projevily dominovým efektem dluhové krize evropských zemí. Tou největší chybou, na kterou dnes eurozóna a s ní celá EU doplácí, byla nedostatečná důslednost při kontrole plnění maastrichtských kritérií a nevymáhání nápravy. Krok k odstranění tohoto institucionálního nedostatku má udělat summit EU v prvních dnech března. Dosáhne-li se tam většinového souhlasu s návrhem smlouvy o rozpočtové disciplině, které se rovněž říká fiskální pakt, bude pak už stačit jen ratifikace této smlouvy ve dvanácti zemích eurozóny. A Evropa, včetně těch, co se smlouvě k údivu všech ostatních brání(!), bude mít do budoucna nástroj schopný zamezit vzniku podobných situací, jakou vyvolalo zadlužení Řecka.
Pro dnešní řecké drama přichází ale tato smlouva pozdě. V Bruselu se na počátku týdne tedy aspoň improvizovalo. Poskytovatelé té dohodnuté finanční injekce Řecku - Evropská unie, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond, říká se jim trojka, budou přímo v Řecku prostřednictvím svých orgánů dohlížet na plnění podmínek, za kterých pomoc poskytli. Budou dohlížet i na to, aby se pomoc určená ke snížení řeckého dluhu neproměnila v Athénách nenápadně v jakousi první pomoc proti sociálnímu propadu, který Řecko prožívá. Poskytovatelům pomoci jde výhradně o řecký dluh a jeho snižování, ne o řecký blahobyt!
V tom je ale kámen úrazu. Řekům takováto pomoc pomáhá jen virtuálně. Zato velmi hmatatelně se jich, řeckých daňových poplatníků, týkají drastická opatření, která poskytnutí pomoci podmiňují: daně, škrty, zánik desetitisíců pracovních míst, omezování sociálních jistot, snižování životní úrovně, tedy perspektiva dlouholetého odříkání, ještě ke všemu pod přímým dohledem trojky. Řecká veřejnost bouří už nejen proti sociálním dopadům oddlužování, ale i proti tomu, že Řecko je teď – jak už mu evropská média krutě vmetla do tváře - nesvéprávným protektorátem trojky.
Možná, že by Řekové i takto koncipovanou a kontrolovanou pomoc po čase uznali za menší zlo, než jakým by byl neřízený bankrot s perspektivou chaosu a mnohem horšího zbídačení. To by ovšem zemi museli i nadále vést politici, kteří by považovali za svou povinnost o tom řeckou veřejnost přesvědčovat. Jenomže dvě hlavní strany, které se Evropské unii, přesněji eurozóně, písemně zavázaly plnit podmínky spojené s přijetím záchranného balíku, se nemohly zavázat k tomu nejdůležitějšímu. K tomu, že vláda bude po volbách v rukou jedné z nich. Nedá se tudíž vyloučit, že hlubokého zklamání a rozhořčení širokých vrstev obyvatelstva zneužijí ke svým cílům nezodpovědné a nepřiměřeně radikální politické živly. Ztroskotají-li tak evropské snahy o oddlužení Řecka a stabilizaci eura a eurozóny, nebudu to přičítat nezodpovědnosti či falši politiků, s nimiž zatím Evropa v Řecku jednala, ale jejich případné bezmoci po volbách.
Ani potom nebude pro ostatní Evropu lehké mávnout bezstarostně rukou nad dalším osudem Řecka a jen trpce litovat ztrát vyčíslitelných ve stovkách miliard eur. Vydrolení Řecka z evropské mozaiky by, jak už jsem řekl na začátku, odstartovalo ztráty nevyčíslitelné. Mohlo by být začátkem konce procesu evropského sjednocování, mohlo by být i zárodkem záhuby demokracie na našem kontinentu. Přineslo by prostě jen další starosti. Všem.
(komentář Zdeňka Velíška pro ČRo6)
