Kontext francouzské vojenské intervence v Mali se vyvíjí závratně rychle. Každým dalším dnem dostává mnohem širší a závažnější dimenze, než se předpokládalo v prvních hodinách minulého pátku 11. ledna, kdy právě zahájený nový francouzský zásah do dění v Africe definoval François Hollande v televizním projevu spíš jako bilaterální záležitost: jako pomoc, o kterou Francii požádal malijský prezident Traoré, za účelem zastavení islamistických rebelů, kteří vyrazili ze svých základen na severu země směrem na Bamako. Dnes už francouzský ministr zahraničí označil francouzský kontingent v Mali jako „předvoj“.
První evropský válečný konflikt s islamismem!
Francie musela reagovat okamžitě, a Hollande v té chvíli nepovažoval za nutné a ani za časově možné pokusit se zahájit operaci už jako mezinárodní. Ohlásil pouze, že Francie pomoc Mali poskytne „po boku afrických spojenců“.
Vznik, důvody a první obrysy mezinárodního kontextu francouzského střetu s islámskými ozbrojenci jsem krátce popsal ve svém vstupu do pořadu Horizont už v neděli 13. 1. 2012. Navazuji teď na něj a po těch pár dnech, co od neděle uplynuly, už neváhám kvalifikovat situaci v Mali jako první válečný konflikt evropské armády (zatím jedné, francouzské) s islamismem. Ne, nezapomněl jsem na leteckou operaci NATO v Libyi, ale její povaha byla přece jen jiná. V Mali jde o to, že islamisté zhruba za rok dokázali spolu se vzbouřenými tuaregy vytvořit na okupovaném severu Mali zárodek nezávislého státu, AZAWAD. Kdyby to tak zůstalo, vzniklo by tak v Africe cosi velmi podobného Afhgánistánu ovládanému donedávna tálibánem.
Takže opravdu, tady nejde ani tolik o územní integritu Mali, jako o to zabránit vzniku africké základny džihádu na území nového, a to fundamentalistického státu.
Džihádisté ze severu Mali jsou lépe organizovaní, vyzbrojení a vycvičení, než Francouzi – a spolu s nimi celý svět – předpokládali. V Mali se poprvé ukazuje, že Afričané, kteří sloužili jako žoldáci v ozbrojených silách plukovníka Kaddáfího, opustili po jeho porážce Libyi vyzbrojeni i vycvičeni pro další boje. Propašování vojenské výzbroje z Libye ven po porážce despoty nikdo nebránil! Nikdo také neví, kde všude dnes ta výzbroj je. Když se k tomuto faktoru přičte rozsáhlost a charakter krajiny Sahelu, a dalšího zázemí islamistických ozbrojenců, jehož rozsah nikdo nezná, musí v člověku vzklíčit podezření, že porazit džíhádisty v Mali může být právě tak těžké, jako to bylo (a je) v Afghánistánu nebo v Iráku. Prvním důkazem oprávněnosti tohoto podezření je přepadení průmyslového komplexu pro těžbu zemního plynu, provedené alžírskou ultraradikální organizací s vazbou na al- Kaidu včera, ve středu 16. ledna. Jejími rukojmími se staly čtyři desítky státních příslušníků z různých, většinou západních, zemí. Je to první demonstrace faktu, že ozbrojený islamismus je schopen vracet údery na jiných frontách než v Mali.
Západ je donucen reagovat komplexně
Je to ale také první velmi vážný impuls, na základě kterého bude zřejmě celý západní svět nucen přehodnotit boje v Mali, které dosud některé vlády „v hloubi duše“ opravdu považovaly za epizodickou a „soukromou“ francouzskou iniciativu.
Je pravda, že už v prvních desítkách hodin francouzské operace „Serval“ (nazvané po africké kočkovité šelmě, žijící mimo jiná teritoria také v Sahelu) začala diskuse Francie s ostatními evropskými státy – vedená ovšem nejvíc přes média – o tom, zda Francouzi mohou dokázat sami víc, než to, co slíbili malijskému prezidentu: tedy zastavit postup islamistů na Bamako, jak řekl Hollande ve chvíli zahájení operace. Dodal, že Francie „hodlá umožnit Mali, aby obnovilo svou územní celistvost“. To ale, že bude svěřeno africkým silám, přesněji silám Západoafrického hospodářského společenství (CEDEAO), které se už také brzy přesunou do Mali. Dnes už to jako první upřesňují Čad a Nigerie, jenomže ve zprávách, které stíhají jedna druhou, se počty vojáků mění: od 200 po 2 000. Pro úplnost: v Mali operuje momentálně 1 400 Francouzů.
Potřeba reagovat rychle na osud západních techniků, unesených v Alžírsku při přepadu průmyslového objektu, si – podle posledních zpráv – vynutila také okamžitou poradu ministrů zahraničních věcí EU, svolanou na dnešek, 17. ledna. Reagují i Spojené státy a Japonsko, jejichž občané jsou také rukojmími alžírských teroristů. Americký ministr obrany – momentálně na návštěvě v Evropě – řekl ještě před alžírským incidentem, že Spojené státy nepovažují malijskou operaci pouze za francouzskou záležitost. To, že sedm Američanů slouží teď alžírským teroristům jako rukojmí, zatahuje Washington hluboko do krizové situace na severu Afriky, ale také to komplikuje jejich další postup: chránit životy svých občanů vyjednáváním s Alžírskem a ovlivnit tak požadavky teroristů, nebo vojensky urychlit porážku džihádistů v Mali a vzít vítr z plachet všem ostatním, kteří by je chtěli napodobit kdekoli v tom obrovském geografickém půlměsíci, na kterém se nyní islamismus prudce aktivuje mezi západními břehy Afriky a Pákistánem?
Momentální vyhrocená situace v Pákistánu je ostatně dalším ohniskem, které zároveň s malijskou válkou vzplálo na druhém hrotu onoho půlměsíce, v němž už se odehrává syrská občanská válka a na jejím pozadí bojové aktivity džihádistů s vlastními cíli. A v němž také živelný přechod Arábie od despocie ke svobodě nenabral ještě příliš uklidňující směr, o napětí mezi Iránem a Západem ani nemluvě.
Zřejmě přichází doba, kdy bude nutné nazírat věci, které se dějí v celé této rozsáhlé zóně, komplexně.
