Téměř dva týdny šlehaly na televizních obrazovkách plameny. Jiskru k nim zažehli autoři filmu Nevinnost muslimů ve Spojených státech. Požár pak vzplanul v muslimských metropolích. Ale jak Amerika, tak Evropa dostaly strach, že přeskočí i na jejich kontinenty. Záběry rozvášněných davů v muslimských metropolích vzbuzovaly dojem, že svět islámu už povstal ke „střetu civilizací“. Ten je postrachem Západu od doby, kdy americký politolog Samuel Huntington takhle nazval své dílo, inspirované předpokladem, že z klidu po skončení konfrontace mezi demokracií a totalitou se zrodí další globální konfrontace ideologické povahy.
„Nevinnost muslimů“ a pomsta islamistů
Nenávist ke Spojeným státům a k západu vůbec, které dali v nedávných dnech volný průchod muslimové zachvácení davovou psychózou, připadala Američanům i Evropanům u televizních obrazovek masová a skutečně nebezpečná. Ve Francii oživla čerstvá vzpomínka na Mohameda Meraha a jeho oběti ze židovské školy v Toulouse a z kasáren v Montaubanu. Vzklíčily obavy z dalších Merahů, které k fanatickému vraždění vyprovokují třeba jen karikatury proroka Mohameda. Přeskočí jiskra pomsty ze světa islámu do milionových muslimských komunit v evropských zemích? Do Francie, kde jich je mezi pěti a šesti miliony? Vzbouří se všichni kvůli urážce proroka?
Byla to v posledních dvou letech už druhá taková situace, kdy si západní civilizace musela začít klást tyto otázky. Tou první bylo spálení koránu v křesťanském kostelíku na Floridě. I tahle první jiskra, která v muslimských metropolích zažehla velký požár, Evropu hodně vystrašila, ač neměla evropský původ.
Ale spálení koránu loni v březnu a filmová persifláž proroka Mohameda letos v září alespoň otestovaly skutečný dosah bezuzdných projevů rozhořčení muslimů nad ignorováním nedotknutelnosti posvátných symbolů jejich víry. Spolu s těmi plameny, které šlehaly v minulých dnech z televizních obrazovek, zazněly – spíš od rozhlasových mikrofonů, než z televize – hlasy střízlivých pozorovatelů, upozorňující, že běsnící davy zatím nebyly statisícové, ale jen tisícihlavé, a že v Evropě byla odezva muslimských komunit na plamenné výzvy imámů a militantních salafistů někde mizivá a nevyznačovala se nikde duchem vzpoury proti většinové společnosti.
Klíč je v adaptaci. Ale na obou stranách!
Pokud už se nestane nic dalšího, než co už se stalo, a vzrušení odezní, myslím, že lze akceptovat názor, k němuž docházejí znalci evropského islámu: obávaný „střet civilizací“ v Evropě hned tak nenastane. Myslím si to také, protože jsem trochu poznal myšlení muslimů na francouzských předměstích a názory představitelů francouzských muslimských organizací. První generace muslimů, která přišla do Francie před dvěma, třemi desetiletími, prchala před poměry, které vládly v jejich domovských zemích. Tato generace neměla a nemá dodnes zájem na zavádění obdobných poměrů v nové domovině.
Jejich potomci žijí už složitější realitu: jsou svědky existenčního ztroskotání svých rodičů a jsou oběťmi vlastní marginalizace, tedy vytěsnění na okraj společnosti. Pro tu představují nebezpečí spíš tím, že bez pomoci kloužou po šikmé ploše, než tím, že by si byli zachovali muslimskou víru. Ale u dalších generací už bych si nebyl jist ničím, pokud evropské vlády nezavedou vůči těmto početným komunitám racionálnější politiku. Na druhém břehu Středozemního moře se svět islámu prudce mění. Nábožensky se radikalizuje, islamismus obsazuje pozice odstraněných despotů. Na tento prudký posun mohou zareagovat i evropští muslimové. Zejména zůstane-li jich většina v bezvýchodné sociální situaci.
Politika evropských vlád mi vůči tomuto riziku připadá nepředvídavá. Nedokáže oddělit zrno od plevele. Neumí a nechce na jedné straně pěstovat na evropské půdě soužití s mírným islámem a na druhé zde tvrdě potlačovat militantní islamismus. Plete si jedno s druhým a navíc dopouští, aby radikální nacionalisté zaměřovali svou nenávist plošně na všechny muslimy či prostě na „Araby“ nebo „Afričany“, a aby tak zahušťovaly atmosféru ve společnosti. Přesto přese všechno se zatím další Merahové neobjevili. Je to ale podle mě hlavně proto, že u evropských vyznavačů islámu by zatím nenašli dost sympatizantů. Otázkou je, zda bude většinová společnost kultivovat dosavadní neutralitu muslimských komunit nebo spíš podněcovat nenávist potenciálních Merahů.
Uveřejněno také (v redigované verzi) v zářijovém čísle týdeníku Evropské noviny a v ČRo 6.
