Řeklo se toho už tolik o vojenském úderu, který hodlají režimu Bašara al-Asada zasadit Spojené státy, Francie a…a kdokoli se ještě přidá, že člověk nemá chuť, cokoli dodat. Ostatně, málo z toho, co zaznělo, přežilo den, neřku-li týden. Kdo si ještě vzpomene, že před týdnem se hovořilo o „jednom leteckém úderu“, o jednodenní, maximálně dvoudenní operaci! A že se naopak nehovořilo o potřebě hlasování v parlamentech…
„Maximálně šedesát dnů…s možností prodloužení na devadesát“
Ano, dnes už plánují iniciátoři zásahu dvouměsíční, maximálně tříměsíční operaci. Slovo maximálně svědčí o tom, že se nezamýšlejí nad tím, co úder proti Asadově Sýrii vyvolá a na co budou možná muset vojensky reagovat ještě dlouho po jeho plánovaném ukončení. Nikdo neanalyzuje, jak se bude chtít Asad bránit! Pravděpodobně se bránit bude, zejména potrvá-li operace zaměřená na ochromení bojeschopnosti jeho armády a jeho spojenců a na znemožnění dalších chemických útoků mnohem déle, než ony původní dva dny. Na Sýrii nelze nahlížet izolovaně. Ale stratégové úderu proti Damašku jakoby nebrali na vědomí, že případný Asádův protiúder nemůže být zaměřen téměř nikam jinam, než na „přátele Asadových nepřátel“ za hranicemi Sýrie.
Asad má dostatečný výběr zástupných cílů. Francie či Spojené státy jsou „mimo dostřel“, ale Turecko nikoli. Ani Libanon, k němuž má přátelský vztah Francie. Asadovi bude asi jedno, zda se do úderu na Sýrii Ankara zapojila či dala k dispozici jen své základny, jako v minulosti, nebo zcela zůstala mimo koalici, jež má, podle představ, spíš asi jen Hollandových než Obamových, provést úder proti Sýrii. Asad prorokuje, že všichni ztratí kontrolu nad vývojem událostí, dojde-li k úderu západních mocností na jeho zemi. Lze se utěšovat domněnkou, že jen varuje před tím, že on sám, bude-li vážně ohrožen, přestane uvažovat racionálně. Možná už racionálně neuvažoval, pokud to byl on, kdo dal příkaz k vražednému útoku bojovým plynem na obyvatele damaškých předměstí, když se vymkla jeho kontrole. Možná, že už dávno reaguje pudově, i když se zdá, že zákeřně a perfídně. Svědčil by o tom fakt, že nezamířil k jednacímu stolu ani v okamžiku, kdy už byly celé dvě třetiny Syřanů prchajících před zkázou nuceny živořit mimo své domovy, většinou bez přístupu k potravinám, vodě a elektřině. Možná ale také, že je už jen ovládán svými spojenci. Prodlužování občanské války v Sýrii jim slouží k jiným cílům, než je pouhá záchrana posledního sekulárního režimu v zóně arabského jara zcela už ovládané náboženskými konflikty. Asadova reakce na napadení může být jen realizací promyšlené strategie jeho dominantních spojenců.
Ostatně, jakkoli si zaslouží veškerý respekt snaha zatím dvoučlenné západní aliance zabránit dalším masovým otravám syrského civilního obyvatelstva a zejména dětí bojovým plynem, nelze nevidět, že úspěšný úder proti Asadovi by kromě záchrany stovek či tisíců Syřanů před strašnou smrtí také splnil pár tajných přání těch aktérů syrské občanské války, kterým Západ zajisté posloužit nechce. Navíc by mohl být medvědí službou pro všechny ty země a zemičky, které lpí na autoritě Spojených národů, Rady bezpečnosti a Charty OSN jako na dosud jediné právní záruce své bezpečnosti a svých práv před těmi, kteří svět vracejí do dob, kdy znal jen právo silnějšího.
Bez mandátu Rady bezpečnosti to jde také!(?)
Jde, ale kam? Kam, to světu demonstroval Putin, když mu posloužilo ignorování Charty OSN a Rady bezpečnosti Západem při odtržení Kosova od Srbska k tomu, aby se na autoritu OSN a její Rady rovněž neohlížel a po bleskové válce s Gruzií odtrhl od jejího svrchovaného území dvě provincie: Jižní Osetii a Abcházii. Komu dá záminku k ignorování světové autority, OSN a její charty, další takový precedens, kterým se stane případný útok na Sýrii bez mandátu OSN?
Švédský premiér včera asi marně na tiskové konferenci s Obamou argumentoval proti vojenskému zásahu bez mandátu OSN právě tím, že pro země, které nedisponují dostatečnou silou k prosazování svých zájmů či jen holé bezpečnosti je vynucování respektu k autoritě Rady bezpečnosti jedinou zárukou, i když už velmi nejistou, jejich bezpečnosti. Včera ve francouzském parlamentu byla neexistence mandátu RB pro zásah v Sýrii nejpoužívajnějším argumentem k nesouhlasu s připravovanou vojenskou operací proti syrskému režimu. Teprve v druhém plánu poukazovali odpůrci vojenského úderu na to, že také není radno spustit vojenskou operaci bez zformování opravdu široké mezinárodní aliance, dokonce bez Británie, jejíž vláda byla jedním z hlavních aktérů příprav této operace, a bez podpory veřejného mínění (většina Francouzů se v anketách vyslovuje proti vojenskému zásahu).
K tomu všemu připojil Jean-Luis Borloo, předák Hnutí demokratů a nezávislých (menší strana napravo od politického středu) naléhavou připomínku problému, který francouzští iniciátoři úderu trestuhodně přehlížejí: V Libanonu, tedy v domovském teritoriu Asadova spojence Hizballáhu, má Francie dosud téměř tisícovku mužů v mírovém sboru OSN, který tam plní úlohu živé pojistky proti přímým přeshraničním střetům Hizballáhu s izraelskými jednotkami, nebo i proti případným útokům Hizballáhu na nejbližšího spojence USA na Blízkém východě, Izrael. Dojde-li k vojenskému zásahu, který naruší autoritu OSN, bude narušena i nedotknutelnost francouzských „modrých přileb“ v Libanonu! Mohou být v ohrožení života. Stejně jako francouzská komunita v Damašku. A křesťané nejen v Sýrii ale i jinde v exaltované atmosféře náboženského militantismu, který ovládá svět islámu. Opravdu, problém Sýrie nelze vidět pouze v hranicích jedné země! Připravovaný vojenský zásah deklarují jeho iniciátoři velmi pečlivě jenom jako „trest“ despotovi za nelidský masakr. Tedy tak ho definovali v prvních dnech mezinárodní debaty o něm; později ho překvalifikovali na operaci zaměřenou na znemožnění dalších chemických útoků a nyní prohlašují za svůj cíl ochomení bojeschopnosti sil Asadova režimu a jeho spojenců. Teprve určitý odstup od provedení připravovaného úderu, možná rok, možná desetiletí, ukáže, jaký bude dopad této spěšně zorganizované akce na celý region a jak se tato operace, zamýšlená jako limitovaná v čase i co do svého cíle, zapíše do historie globální politiky.
Ovšem teď, v prvních dnech poté, co potřeba chránit životy syrských dětí a civilních obyvatel vyvolala v západní společnosti přesvědčení o nutnosti energického zásahu, podle několika státníků ozbrojeného, znějí všechny výhrady vůči použití síly pro nezpochybnitelný humanitární účel necitelně, nesympaticky, neoprávněně a někomu i nepochopitelně.
.
