Ještě před pár týdny by byl člověk neřekl, že problém „Mali“ se začne týkat přímo naší země, a ještě bezprostředněji přímo našich vojáků. Na základě právě odhlasovaného souhlasu obou komor parlamentu vyrazí v nejbližší době do Bamaka oddíl zkušených výsadkářů v počtu několika desítek mužů. Česko se tak zapojí do pracně připravované mise Evropské unie. Ta má sice velmi konkrétně definovaný a nepříliš rizikový cíl – výcvik malijských vojáků – ale může se pod tlakem nepředvídatelné situace stejně nepředvídatelně zkomplikovat.
Od chvíle, kdy bylo rozhodnuto o angažování české armády v Mali, je třeba tamní situaci nejen nepřetržitě sledovat, ale také se snažit jí porozumět, abychom byli schopni odhadnout rizika, kterým tam zahraniční vojáci mohou být vystaveni. Nejde jen o Čechy. Český kontingent může podle předběžných předpokladů skutečně splnit své zvláštní poslání – prozatím je to střežení vojensky významného objektu v Bamaku – bez nečekaného zdramatizování. Ale totéž už se dnes nedá říci o jednotkách Mezinárodní mise na podporu Mali pod africkým velením (fr. zkratka této mise je MISMA, angl. zkratka AFISMA), kterou na pomoc Francouzům vyslalo krátce po začátku antidžihádistické operace Hospodářské společenství států západní Afriky (fr. zkratka Cédéao). Že bude jejich mise tak náročná, nečekaly ani dvě tisícovky vojáků z Republiky Čad, kteří nejsou součástí MISMA, zato ale jsou dnes hlavní – a zdá se, že spolehlivou oporou Francouzů přímo v bojových akcích na severu Mali.
Sliby jsou chyby
Francouzský prezident François Hollande spoléhal původně na to, že všechny tyto africké jednotky převezmou spolu s malijskými vojenské operace od Francouzů, jakmile ti zaženou džihádisty na ústup. Tuto fázi boje proti islamistickým okupantům značné části Mali – konkrétně osvobození osídlených lokalit severního Mali, které je domovem Tuaregů – Francouzi dokončili. Islamističtí ozbrojenci sice stále ještě představují nebezpečí – mohou vést guerillovou válku – zatím ale jejich sporadické výpady nelze za guerillu považovat. Možná jsou skutečně rozprášeni a dezorganizováni (pokud vůbec byli pořádně organizováni).
Ale v Mali zůstávají těžké problémy jak politické tak zejména vojenské povahy. Nepokročilo zatím obnovování civilní správy na území, které Tuaregové spolu s islamisty prohlásili před rokem za samostatný stát, Azawad. Základním předpokladem k pacifikaci situace v této části Mali bylo ukončení nepřátelství a napětí mezi ozbrojenými Tuaregy a malijskými jednotkami. Při vytlačování džihádistů z tohoto obrovského území nemohli Francouzi malijskou armádu použít. Bylo by to vedlo k jejím etnicky motivovaným střetům s Tuaregy. Francouzům se tedy zvolna rozplývá iluze, že by sever Mali mohl brzo fungovat jako pevná součást státu. Ať už pod vlastní či centrální správou. Tím ovšem se posouvá do nedohledna také definitivní odchod Francouzů z Mali.
V téhle domněnce mě utvrzují i informace, které z Mali čtu v reportážních materiálech francouzského tisku. Na velké ploše píše v tomto týdnu o Mali například Le Monde. Reportáž z 11. března je nadepsána skepticky „Nejistá budoucnost Mali po operaci Serval“. Francie nazvala svou vojenskou intervenci v Mali jménem africké šelmy, typické právě pro přírodní podmínky této země. Hezké jméno, ale ten živočich má k drsným klimatických a terénním podmínkám Sahelu nesrovnatelně lepší vybavení než evropští vojáci. Francouzské noviny vyzdvihují ale spíš znepokojivou nepřipravenost samotných afrických jednotek jak na boje, tak na jakékoli jiné vojenské aktivity, jaké se od nich v Mali očekávaly. Stěžuje si, že africké jednotky, které měly Francouze podle původních předpokladů už touto dobou střídat(!), nejsou dodnes na svou misi vyzbrojeny, vybaveny a ani vycvičeny. Jednotky MISMA přijely téměř s holýma rukama, máme-li věřit svědectví francouzského důstojníka, které přináší Le Monde. Například Nigerijců je jeden tisíc na patnáct vozidel. Africké jednotky teď většinou čekají, že za nimi do Mali dorazí výzbroj a třeba i vhodné obutí (!), říká francouzský plukovník.
Proč ta dezorganizace? Ani ne tak proto, že tohle vše se odehrává v Africe, ale proto, že se nenaplnily závazky mezinárodních dárců. Státy, které slíbily podstatné částky, teď vyčkávají a doufají, že mise MISMA se změní na misi OSN a její financování pak převezme světová organizace. Tváří v tvář všem nečekaným improvizacím už i francouzský ministr obrany Le Drian vyhlásil, že Francie bude muset zůstat angažována v Mali až do samého konce. Až do té doby, kdy Mali bude schopné obnovit svou suverenitu nad veškerým svým územím. Původní prohlášení, že se Francouzi začnou stahovat v březnu(!), nebylo ale zatím v tomto smyslu oficiálně zkorigováno. Nicméně nutnost zůstat alespoň v záloze jako jakási případná „síla rychlého nasazení“, kdyby válka recidivovala, je pro Francouze reálnou perspektivou. A to je pro Paříž v této chvíli „zlý sen“, kterému se bude zřejmě chtít Hollandova vláda ještě vyhnout. Operace Serval měla být a málem byla úspěšnou bleskovou akcí. Afghanizace, tedy dlouhodobé zabřednutí do potíží, se nepředpokládala.
Bamako není oáza klidu a míru
Ani v Bamaku, říká jeden z článků, z nichž čerpám, nejsou poměry tak uklidněné, aby se dalo počítat s tím, že se úsilí tamních úřadů a současné vládnoucí garnitury soustředí právě jen na urovnání poměrů na severu země. Na vysvětlenou: Mali je stát po vojenském převratu. Ten proběhl loni v dubnu. Vojáci pak předali moc předsedovi parlamentu Dioncoundovi Traoré. Ten je současnou, ale dočasnou hlavou státu. Nebyl zvolen. Řádné volby mají být až v červenci. Tahle labilita civilní moci nenapomáhá tomu, aby se upevnila disciplina v rozhárané armádě. Zůstane-li spolehlivost malijské armády tak nízko jako dosud, nebo se armáda stane zcela nespolehlivou, může to povzbudit zatím nezdeptané ale jen rozptýlené a dobře ukryté džihádisty k novým výpadům. Francouzi – ať už v terénu, tedy v Mali, nebo v pařížských vládních budovách – mají denně před očima hlavolam, jak ukončit svou malijskou operaci a jak z Mali udělat klidné teritorium.
Včera, 14. března, přinesl Le Monde na své první straně rozhořčený úvodník, který pranýřuje přetrvávající neochotu členských států EU zapojit se do malijské operace a přispět tak ke zklidnění celého Sahelu a případně k neutralizaci džihádismu na severu Afriky, na němž musí mít Evropa eminentní zájem. Autor úvodníku tvrdí, že francouzský ministr zahraničí Fabius naráží na neochotu evropských vlád i v takové věci, jako je doplnění stavu jednotky, která by zajišťovala bezečnost pěti set evropských vojenských instruktorů. Chybí pouhých devadesát vojáků! A Evropa je nemá? Podle toho úvodníku se zatím do malijské mise EU doopravdy a naplno přihlásilo jen pět ze sedmadvaceti členských států. Ostatní si pořád ještě myslí, že se jich to zase tak moc netýká. To tedy ale špatně odhadují budoucí vývoj v sousedství Evropy. Hanba Evropě, která se chce vyvléct z nejpodstatnějších povinností vůči své vlastní bezpečnosti. Přibližně takové je vyznění včerejšího úvodníku Le Mondu. Snad můžeme být hrdi na to, že na Česko ta hanba nepadá.
Ale já píšu tenhle článek především proto, aby vešlo ve známost, že situace v Mali je podle svědectví novinářů i podle posledních prohlášení francouzských politiků, už teď komplikovanější, než se po prvních vítězstvích Francouzů předpokládalo. I evropská výcviková mise v Mali, a v jejím rámci práce českých vojáků, může být komplikovanější, než se předpokládalo. Evropská unie a v jejím rámci česká vláda mají tedy povinnost snažit se zajistit pro misi EU, a v jejím rámci pro práci českých vojáků, takové podmínky, aby se výcviková mise neplánovaně nezměnila v bojovou.
