Ve chvíli, kdy se v neděli večer vysílal v Horizontu na ČT24 můj obvyklý dvouminutový komentář věnovaný výzvě Davida Camerona adresované Evropské unii, netušil jsem, že téma odporu k integračním trendům v EU, ožije vzápětí tak flagrantně na české domácí politické scéně.
TOP 09 v roli zastánce evropské integrace
Když jsem poprvé slyšel, že TOP 09 přichází s požadavkem neodkladného podpisu fiskálního paktu, zaradoval jsem se, že tenhle dluh ČR vůči evropské myšlence se řeší hned, jak je to prakticky možné a že se už tedy nebude dál otálet s opuštěním dosud zdráhavého postoje ČR k současné evropské integrační politice, konkrétně k její první, už před rokem úspěšně dojednané etapě, k fiskálnímu paktu. (Na okraj: Akt podpisu tohoto evropského legislativního instrumentu Českou republiku až do jejího vstupu do eurozóny de facto k ničemu nezavazuje a byl by právě jen tím, co se od ČR v této chvíli v Evropě čeká: signálem o změně českého postoje k evropské integraci.)
Už za pár hodin jsem se musel zastydět za svou nepoučitelnou naivitu, neboť jsem začal chápat, že tu jde mnohem víc, ne-li výhradně, o záminku pro rozehrání nové partie mocenské hry na domácím hřišti, a nikoli o to, aby podpisem fiskálního paktu zaujala Česká republika v Evropě opravdu čitelné místo hned v tom okamžiku, kdy už jí to přestává znemožňovat odpor dosavadního muže v prezidentském úřadě. Ve chvílích, kdy píšu tato slova, není česká proevropská politika o nic méně zablokovaná, než byla do zvolení nového prezidenta, tedy stále ještě se dá přirovnávat k té britské, odmítající jakoukoli angažovanost na další evropské integraci. Dokonce i ten požadavek referenda naše politická scéna imituje.
Účel světí prostředky
Hned v prvních Událostech, komentářích po volbách, 29. ledna, se jádrem diskuse o požadavku TOP 09 připojit podpis ČR ke všem ostatním, které už pod fiskálním paktem jsou, staly případné důsledky samotného jednání o podpisu pro nové rozložení sil v české politice. Aktéři debaty, Jan Mládek z ČSSD a Martin Kuba z ODS, se zajímali jen o to, k jakým účelům má Kalouskův „manévr“ posloužit na nově se formující domácí politické scéně, a paní Helena Langšádlová z TOP 09 nenacházela argumenty, které by je byly sto přesvědčit, že Kalouskovým záměrem je opravdu zařazení Česka mezi všechny ostatní členské státy EU, které podpisem fiskálního paktu stvrdily, že přistoupení k euru myslí vážně. Nezabývám se vnitřní politikou, nebudu tedy rozebírat, jak se ten poměr sil v koalici a mezi koalicí a opozicí a mezi všemi aktéry české domácí politiky a novým prezidentem vyvine na pozadí této nové kauzy (spíš pseudokauzy).
Píšu o ní jen proto, abych upozornil, že jeden z národních zájmů, důvěryhodnost české národní politiky, asi značně utrpí, pokud okolní Evropa odhalí, že ta nejnovější česká „hra“ o podpis fiskálního paktu není o české pozici v Evropě, ale o pozici jednotlivých aktérů té hry na nově se formující domácí vnitropolitické scéně. Tedy o jejich podílu na moci. Znovu se bude nabízet srovnání české politiky s britskou. Tu už tisk, jak jsem doložil v Horizontu (viz odkaz), prezentuje jako hazardní hru s osudem Evropy.
Výsledku té současné české hry o podpis fiskálního paktu nikdo tak zásadní význam přičítat nebude. A bude-li ještě někoho v Evropě zajímat i potom, co zjistí, jaký je její pravý účel, pak to bude jen proto, že napínavé to na té české scéně bude hlavně „po přestávce“. Až do hry vstoupí nová postava, hlava státu Miloš Zeman. Ten přece ještě před zvolením prezidentem ale už s aureolou eurofederalisty, také k fiskálnímu paktu vyslovil pár výhrad. Takže uslyšíme: „Ano, podepišme“, nebo nám bude dál znít v uších „Počkáme a uvidíme?“
