Teprve necelý týden uplynul od mnichovské konference o bezpečnosti, na níž Catherine Ashtonová, šéfka evropské diplomacie, veřejně stvrdila to, co bylo do té doby jen domněnkou médií, že totiž „Evropská unie a USA společně připravují plán pro Ukrajinu“. Jenomže do týdne byla iluze o euroamerické spolupráci na společném plánu řešení ukrajinského problému těžce otřesena zveřejněním odposlechů dvou telefonních rozhovorů.
Diplomacie klíčovou dírkou
Hovořil jsem o tom v neděli v pořadu Horizont a mé odpovědi moderátorce v podobě televizního záznamu i jeho přepisu teď nabízím jako první část mého dnešního komentáře.
Otázka: Dva měsíce masových demonstrací za evropskou orientaci Ukrajiny nepřinesly výsledek. Zprávy z Kyjeva teď hovoří o teroru proti iniciátorům proevropského hnutí, ale i o hrozbě násilných akcí radikálních skupin. Může ukrajinská opozice něco očekávat alespoň od evropské nebo americké diplomacie?
Momentálně jsou obě tyto diplomacie v defenzívě. Zahnaly je tam odposlechy. Jen v kostce: Americká náměstkyně ministra zahraničí se do telefonu vyjádřila nevybíravě o politice Evropské unie v otázce Ukrajiny. Jejím invektivám se bránila – taky v odposlouchávaném telefonátu – náměstkyně šéfky evropské diplomacie Ashtonové a přitom zmínila přípravu sankcí proti Janukovyčovu režimu. Ty odposlechy – nehledě na to, kdo je dal do oběhu – neodhalily jen odpudivý slovník americké političky – ale také určitou přízemnost všeho, co západní diplomacii v této chvíli napadá jako reakce na odhodlání lidí z „Euromaidanu“ dosáhnout změny v poměrech na Ukrajině. Sankce, jako neudělování víz předákům režimu, nebo intervence generálního tajemníka OSN, asi nejsou kroky, které by odpoutaly Ukrajinu od…. od minulosti.
Otázka: Není celý ten problém skutečně v přízemní rovině? Copak EU neuvažuje právě teď také o nabídce vyšší pomoci Ukrajině než jakou Janukovyč odmítl?
Ano, existují úvahy o nové, vyšší pomoci Ukrajině. Ale Evropská unie nekupuje Ukrajinu v aukci! Rozšiřování evropského prostoru zatím nikde neprobíhalo takříkajíc na komerční bázi. Evropa si Česko a Slovensko nemusela kupovat! Spíš potřebovala ty dvě země, stejně jako ostatní adepty na vstup, připravit. V podstatě nás však vtáhla do „Evropy“ evropská myšlenka! Ptá se někdo, co to je? Ukrajinci to vědí. U nás už základní evropské ideje poněkud vyvanuly, mimo jiné díky některým špičkám české politiky, ale perspektiva vstupu do evropské zóny stability, demokracie a míru – právě tyto tři pojmy jsou tou evropskou myšlenkou – neztratila přitažlivost pro národy na východ od nás. Podaří-li se teď ale někomu zmařit vstup do té zóny Ukrajincům, pak už toho snadno dosáhne i u malé Moldávie a u poněkud už zmrzačené Gruzie. Právě příběh Gruzie by Evropě měl připomenout, že v licitaci o Ukrajinu by nehrály roli jen nabídky, ale také donucovací nástroje. Ukrajinský dluh, energetická závislost… nejen ukrajinská, i evropská. I naše.
Bez nich o nich?
Během jakéhosi timeoutu, který si teď EU dopřává v dosavadní snaze přispět nějak k dokončení zkomplikované cesty Ukrajiny do Evropy, se objevily v tisku tzv. starých členských zemích Unie nesmělé úvahy, zda by nebylo možné, nebo dokonce lepší, aby se o osudu Ukrajiny poradila evropská nebo americká diplomacie – nebo obě – s ruskou. Bez Janukovyče. Když dohoda s Janukovyčem je nemožná, třeba by vývoj posunula dohoda velmocí, které se ostatně o Ukrajinu v zákulisí stejně handrkují. A jejich „nedohoda“ je faktorem, který prohlubuje zablokování vnitřní situace na Ukrajině. I když jde zatím o izolované a celkem nesmělé signály odklonu od důsledné podpory EU ukrajinské opozici, měli bychom je registrovat a sledovat.
Už v prvních týdnech proevropských manifestací v kyjevských ulicích vyčítali v tzv. starých zemích EU jedni politici druhým (a komentátoři všem), že při „vtahování Ukrajiny do Evropy“ se zapomnělo jednat také s Ruskem. A že právě to je důvod, proč se to zadrhlo. Jako by nebylo zřejmé, že by se to bylo zadrhlo ještě víc už při prvních slovech takového pokusu „požádat Rusko o souhlas“. Nás Čechy by ale měl zajímat především fakt, že ti, kdo poukazují na „nevyužitou“ možnost „dojednat všechno nepřímo s Putinem, když to nejde přímo s Janukovyčem“, suverénně přehlížejí historické zkušenosti: Jedna Mnichovská dohoda by přece Evropě k poučení mohla stačit! My Češi bychom měli být první, kdo připomenou, že katastrofě Mnichovská dohoda stejně nezabránila.
Ani Mnichov ani Jaltu!
Možná by se takové varování mělo vyslovit třeba i preventivně ještě dřív, než s tím nápadem opravdu někdo veřejně vyjde na světlo boží. A to, ač je to pro nás k nevíře, nelze vyloučit. Jenže pokud se to stane, nebude to zřejmě od samého začátku na titulních stranách novin (pokud to na ně nedostanou odposlechy). Mezi řádky ale odhaluji tento druh úvah už i u politologa a filosofa Timothyho Gartona Ashe, který jinak patří k nejprozíravějším komentátorům globální politiky. (Jinak by jeho komentáře netisklo pokaždé pět renomovaných evropských deníků najednou) T.G.A. nepřipomněl Mnichov ale Jaltskou dohodu[1]. A já si nejsem jist, zda jako příklad negativní či pozitivní. Pro nás je Jalta v každém případě příklad „dělení poválečného světa mezi velmoci“.
Proč se vůbec vyskytují náznaky touhy po větší flexibilitě evropské diplomacie při obhajování proevropské Ukrajiny? Protože vymanit Ukrajinu z ruského vlivu bez dohody s Ruskem by možná Evropě zhatilo plán na uzavření „strategického partnerství“ s Ruskem. A ten EU, přes momentální ochlazení vztahů s Kremlem, stále ještě neopouští. A ještě z jednoho důvodu ochabuje úsilí o přitažení Ukrajiny do sjednocené Evropy: Po zkušenostech s rozšiřováním Unie nepanuje u části evropských politiků i veřejnosti žádné nadšení pro otevření hranic s další velkou a chudou zemí východu. Nacionalistické síly v Británii, Francii, ba i v Německu a dalších zemích nelení a využívají patové situace vzniklé na Ukrajině mezi opozicí a Janukovyčem k tomu, aby nenápadně přivedly zahraniční politiku EU k rozmělnění snah o uzavření přístupové dohody s Ukrajinou.
Ale zahraniční politika ČR by se neměla stát součástí trendu, který by teď mohl začít ukrajinský „vstup do Evropy“ zpomalovat. Už proto, že kdyby se snad mnichovanský model jednání o osudu Ukrajiny, a pak třeba dalších zemí Východního partnerství, Moldávie a Gruzie, bez jejich účasti, ujal, mohlo by být Česko jednou ze zemí, které by na to v pozdější budoucnosti rovněž doplatilo.
[1] "I have no idea what will happen in Ukraine tomorrow, let alone next week. But I know what all Europeans should want to happen over the next year and the next decades. In February 2015, on the 70th anniversary of the Yalta agreement, Ukraine should again be a halfway functioning state. A corrupt and rackety one, but still the kind of state that, in the long run, forges a nation. It should have signed an association agreement with the EU, but also have close ties with Russia. In February 2045, on the 100th anniversary of the Yalta agreement, it should be a liberal democratic, rule-of-law state that is a member of the EU, but has a special relationship with a democratic Russia. (The Guardian, Sunday 2 February 2014)
