Volby do Evropského parlamentu jsou za dveřmi a nedá se říci, že debaty s kandidáty jednotlivých českých politických stran poskytují veřejnosti dostatečně silnou motivaci k účasti na nich. Jejich těžištěm jsou – pochopitelně – postoje kandidátů politických formací k aktuálním problémům sjednocující se Evropy. Význam letošních voleb do EP pro Česko jako celek a pro celou Evropskou unii, a případně i pro národy, které se ucházejí o členství v ní, nebo pro náš kontinent jako celek v kontextu globální světové politiky, to vše zůstává v pozadí.
Tematiku evropských voleb jsem otevřel – spíš pootevřel – i já, ve dvou nedělních Horizontech. Poprvé jsem se pokusil v Horizontu zasadit ten nadcházející volební akt do širšího evropského rámce, než jakým je doba potíží, kterou Evropa právě prožívá a která je nicméně jen epizodou ve více než dvou tisíciletích jejího uvědomování vlastní identity. Podruhé jsem se pokusil demytizovat problém migrace, který krajně pravicové strany používají jako beranidlo při prorážení své cesty k dominantním pozicím v evropské politice. K tomu prvnímu příspěvku, na který tu odkazuji, mohu už také odkázat na svůj minulý blog, v kterém najdete mé „Úvodní slovo k putovní výstavě 10 let v EU“ uspořádané zastupitelstvím Evropské komise v Praze. K tématu imigrace a její role v ofenzívě antievropských stran, které jsem nakousl v Horizontu minulou neděli, se nyní vracím.
214 milionů migrantů
Podle Spojených národů žije v současné době na naší planetě 214 millionů lidských bytostí v podmínkách emigrace. Na druhé straně, stárnutí Evropy je tak výrazné a rychlé, že přistěhovalectví by v obecné rovině a za normálnějších podmínek mohlo být spíš pozitivním než negativním fenoménem. Jenomže příliv migrantů do Evropy vzrostl za poslední dvě dekády o 40 % a většina zemí, které jsou destinacemi přistěhovaleckých vln, nezvládají dostatečně rychle situaci, která vzniká v souvislosti s obtížemi jejich integrování do společnosti v podmínkách doznívající hospodářské krize a hluboké nezaměstnanosti. Právě nedostatek práce pro domácí populaci a zejména pro mladé vyhrocuje názor veřejnosti na živelné a často ilegální přistěhovalectví. Tato atmosféra pak umožňuje nacionalistickým stranám aspirovat na posílení pozic v Evropském parlamentu. V Evropě nemá práci 26 milionů lidí v produktivním věku! Je to v sociální rovině bezprecedentní situace, s kterou se vlády neumějí vyrovnat, a tajně doufají, že sama odezní, tak jako už teď odeznívá ekonomická krize. Ale v případě pracovních příležitostí nemusí zlepšení nastat, ani když vlády rozhýbou ekonomiku. Příčina poklesu zaměstnanosti může být v řadě odvětví nikoli v malé poptávce po jejich produkci, ale v nízké konkurenceschopnosti.
Od té doby, co se svět mezinárodního obchodu otevřel, útočí na Evropu někdejší „rozvojové“ země. Ale nejen svým laciným zbožím a svou čerstvě získanou dovedností vyrábět to, v čem měl Západ kdysi monopol, ale paradoxně dobývají Západ – a v jeho rámci Evropu – také prostřednictvím lidského faktoru, to jest prostřednictvím těch, kterým buď odmítají občanské svobody nebo obživu. (Zabíjejí tím dvě mouchy jednou ranou: ušetří na represivních silách i na sociálních výdajích).
Změnit úhel pohledu a strategii obrany
O to těžší je pro Západ – a v něm zejména pro evropské ekonomiky – konkurovat jim. Smím-li udělat vtip o vážné věci, vyslovím podezření, že k nám do Evropy některé státy vyvážejí nejen své zboží ale i své nezaměstnané. To jen na okraj. Chci hlavně zdůraznit, že se nám vyplatí dívat se na věci z jiného zorného úhlu, než jaký nám podsouvá radikální nacionalismus. Svůj zorný úhel jsem nastínil v Horizontu a dodám k němu ještě tuhle domněnku či předtuchu: Zdá se, že jednadvacáté století bude pro Evropu obdobím, v kterém se na fenomén přistěhovalectví budeme muset dívat trochu „po americku“. Nebo „po kanadsku“. Bude patrně nutné umět obrátit handicap, kterým imigrace momentálně opravdu je, v přínos, kterým může být. I když v Evropě jednadvacátého století to nebude tak jednoduché, jako to bylo ve dvacátém (a v těch předchozích) pro USA a Kanadu. V každém případě to bude dlouhodobý proces. A bude předpokládat obratnější i důslednější integrační politiku, než jakou zatím vymyslely někdejší koloniální metropole pro své někdejší zámořské poddané. Jiná než ta dosavadní politika vůči imigraci a přistěhovaleckým menšinám se může vyplatit i proto, že najde-li odezvu – a já myslím, že by ji našla –, přestane růst tolik obávané nebezpečí náboženského terorismu mezi radikalizovanou imigrační mládeží. Naopak může začít ustupovat.
Nechci ale vzbudit dojem, že ignoruji nepoměr územní rozlohy mezi Evropou a Amerikou, a že proto nevidím potřebu omezovat příliv migrantů. Sám jsem viděl v západní Evropě dost oblastí zcela saturovaných přistěhovaleckými menšinami a jednou dvěma generacemi jejich potomků, kteří nedostávají šanci se integrovat (a posléze to už ani nechtějí). Nepomíjím fakt, že po omezování imigrace nevolají jen ultranacionalisté, ale už i obyvatelé právě takových zón.
Přesto si nemyslím, že by bylo bláhovou utopií investovat maximálně možné úsilí a prostředky do vytváření podmínek pro soužití evropských většin s neevropskými menšinami, které se v průběhu posledního půlstoletí tvořily především v bývalých koloniálních metropolích, a od jisté doby už i v dalších evropských zemích. Jejich uzavírání v ghettech dělá z přirozeného lpění imigrantů a jejich potomků na kulturních návycích okázalá gesta protestu (viz např. muslimské šátky) a provokativní manifestace náboženského vyznání (např. modlitby v ulicích). Kulturní a civilizační velmoc, jakou Evropa stále ještě je, má dost intelektuálních schopností a sil na to, aby tam, kde je to třeba, systematicky napomáhala oboustrannému sbližování většiny s menšinami. Ostatně sám jsem v problémových čtvrtích francouzských měst viděl, že se to už děje.
Tuhle pacifikační strategii „boje“ s negativními stránkami přistěhovalectví (které rozhodně nepopírám) bude asi Evropa muset dál rozvíjet, protože stále dramatičtější podmínky v zemích sousedících s Evropskou unií budou i v budoucnu nutit značný počet obyvatel těch zemí k hledání politického nebo sociálního azylu. A Evropa pro ně asi nepřestane být preferovanou destinací politicky pronásledovaných a sociálně zbídačovaných.
