Před pěti a půl roky, po bleskové válce s gruzínskými jednotkami, zajistily ruské tankové pluky svou přítomností odtržení Jižní Osetie a Abcházie od Gruzie. Rusko tehdy nepřipojilo ta dvě autonomní gruzínská teritoria ke své federaci, ač tomu nic v té chvíli nestálo v cestě. Přednost dostala forma vojenské přítomnosti, „vojenské ochrany“ dvou „samostatných“ států před eventuálním pokusem Gruzie dobýt usurpované území zpět.
Co se stane tentokrát?
Jižní Osetie a Abcházie se diplomaticky uznaly navzájem a uznalo je samozřejmě také Rusko. Pak ještě Nicaragua, Venezuela, Nauru a Tuvalu. Ostatní svět je považuje stále za gruzínské území. Jejich faktické odtržení od Gruzie nevyvolalo ale nikde, ani v nejzásadovějších demokraciích Západu, žádné trvalejší ochlazení vztahů s Ruskem, tím méně sankce proti němu. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy se ve chvíli, kdy Rusko samo už ozbrojený konflikt s Gruzií považovalo za úspěšně završený, vydal do Moskvy a do Tbilisi a „sjednal smlouvu o příměří“. Vojenské jednotky se podle ní měly stáhnout do původních pozic. Ty ruské to neudělaly. Byly prohlášeny za mírový sbor. Ten před konfliktem Rusko v Jižní Osetii skutečně udržovalo. V síle pěti set mužů.
K mému překvapení připomíná tisk některých evropských zemí dosti varovně i jiné dávnější historické situace, které současná krize kolem Ukrajiny i její součást, krize kolem Krymu, silně připomínají jako např. Mnichovská dohoda*. Těmi dvěma citáty z novin minulých dnů, uvedenými pod čarou, se nepokouším dokazovat nutnost vymáhání práva (mezinárodního i ukrajinského) vojenskou silou. Jsou jiné metody a právě teď se o nich diskutuje. Ta první z uvažovaných opatření už Spojené státy i Evropa přijaly. Právě proto je v této chvíli vhodné na historických příkladech připomenout, že důsledky nezásadového a kompromisního přístupu k porušení zejména toho mezinárodního práva jsou v delší perspektivě zhoubnější, než jaké vyvolá – možná hned, ale možná jen krátkodobě – přístup zásadový a nekompromisní. Bez příběhu Jižní Osetie a Abcházie by se příběh Krymu – a možná i příběh Ukrajiny – patrně psal jinak. To schéma opakující se historie platí i do budoucna.
Prostor stability a míru
Evropská unie plní v Evropě krom jiných, pragmatičtějších cílů, jeden, který považuji částečně za Havlovo dědictví: šíří prostor stability a míru i na evropské země, které nejsou jejími členy. U nás to může znít jako prázdná či dokonce nedůvěryhodná fráze, ale přesto je fakt, že právě v rámci této politiky Evropské unie, jsme se i my, občané postkomunistických zemí střední a východní Evropy, stali občany nejprve přidružených států EU a po další řadě let osvojování západních koncepcí demokracie, svobody a lidských práv, občany evropskými, tedy občany členských států Unie. Podtrhuji, že dobrovolně, demokraticky, na základě referenda. Právě tak, tedy jako proces dobrovolného přibližování Evropě a jejím demokratickým normám, byl podle mě koncipován – nejen pro Ukrajinu – projekt Východního partnerství, který teprve po letech mohl a stále ještě může, ale také nemusí, vyústit v připojení jednotlivých uchazečů k EU. Ani v případě většiny postkomunistických zemí, integrovaných už do EU a do NATO, se nedařilo směřovat „zpátky do Evropy“ bez odporu ze strany těch, kteří v Moskvě pěstovali kult někdejší sovětské zóny vlivu. Ale tehdy bylo Rusko ještě slabé a z počátku nebylo ještě putinovské.
Putin pak najednou prohlásil rozpad Sovětského svazu za největší katastrofu moderních dějin. Snad nikoli kvůli tomu, že šestina světa přestala být zemí sovětů, ale proto, že Rusko ztratilo nad částmi své bývalé říše vládu a na některé ztrácelo i vliv. Teď se tedy Putin věnuje obnovování jak vlády, tak vlivu na postsovětskou část světa. A dělá to po svém. Krymem to nezačalo a zřejmě neskončí! Vše, co proti tomu nyní západní svět udělá, nebo neudělá, se promítne nejen do osudu Ukrajiny, ale i do budoucnosti Evropy. Polští politici (a snad i čeští) to vědí a říkají to. Problém je v tom, že většina těch ostatních v EU žádné nebezpečí pro své země zatím nepředvídá. Přesto na čtvrtečním summitu EU zaujali nakonec jednotné stanovisko a shodli se i na prvních varovných opatřeních. Je to začátek cesty k tomu, aby jednou Evropská unie neměla sama co dělat s udržením prostoru stability a míru aspoň na svém vlastním území.
*V britském the Guardian píše 5.3.2014 Slawomir Sierakowski: „…..The west would do well to remember the memento left to it by the 20th century, the betrayal of democratic Czechoslovakia in Munich and the unrealised guarantees made to Poland by France and Britain in 1939. Historians used to emphasise that had the west not backed down then, the Holocaust and the second world war's other tragedies would most likely have been avoided, as would the division of Europe by the iron curtain….“
Britský konzervativec Charles Tannock, člen zahraničního výboru Evropského parlamentu, rozeslal evropským deníkům prostřednictvím Project Syndicate, článek připomínající rovněž mnichovanskou zbabělost tehdejších západních politků. Cituji jen úryvek: „When Chamberlain returned from Munich, Winston Churchill said: 'You were given the choice between war and dishonor. You chose dishonor and you will have war.' Obama and other Western leaders face a similar choice. And if they choose dishonor, one can be certain that an undeterred Putin will eventually give them more war.“
