Chtěl jsem psát o Řecku nebo o Ukrajině, ale tohle mi připadá drsnější: Je půl jedné v noci, přišel jsem z každodenní poslední procházky se psem a místo psaní nebo spaní se dívám z okna. Přes ulici na parapetu přízemního okna protějšího domu leží do kozelce svinutá postavička s kapucí přes hlavu, s nohama visícíma dolů na mříži sklepního okna.
Ležel tam, když jsem šel ven s pejskem i když jsem šel zpátky. Znám ho. Tedy lépe řečeno, seznámil jsem se s ním, když jsem ho tam viděl první nebo druhou noc. Je to asi tři neděle a minimálně polovinu nocí od té doby do té dnešní tam strávil. Schoulený do klubíčka, úplně stejně jako dnes. Jinak to totiž ani nejde, ten parapet nemá, myslím, víc než metr dvacet na šířku. Tehdy jsem ho přemlouval, aby šel do útulku. Odpověděl: „Mně je tu dobře“. A řekl mi pár slov o tom, čím kdysi byl, a už není, a o ženě, kterou měl, a už nemá a o koních, které „rajtoval“. „Takhle jsem skončil,“ uzavřel ten stručný životopis lakonicky. Odejít do útulku odmítl.
Vnější teploměr na okně mi ukazuje - 1,5 stupně. K čemuž musím přičíst - vlastně odečíst - dva stupně, možná víc, protože zeď vytápěného domu teploměr ovlivňuje. To mám ověřeno. Je to první noc, kdy je - i podle toho zmateného teploměru - pod nulou. Ten člověk tam může zmrznout. Já můžu až do rána chodit k oknu dívat se, jestli tam ještě je a co říká můj teploměr. O Řecku nebo o Ukrajině nenapíšu nic, spát taky nebudu. Zbytečnou deku už nemám, tu jsem dal bezdomovkyni, která přespávala na lavičce na Míráku. Také jsem kolem ní chodil, až jsem ji nakonec oslovil a vyzpovídal. „Mám syna v Austrálii,! řekla hrdě, je pilot a létá s turisty po okolních ostrovech. Ale odmítla moje naléhání, ať mu okamžitě zavolá, že přespává v parku, ať jí syn pošle peníze na letenku, slovy “Já se za to strašně stydím. Copak to neumíte pochopit? Já se stydím! Nezavolám."
Zato já teď volám 112 a dozvídám se, že mohou poslat policii, aby se na „mého“ bezdomovce podívala. Jenže tohle já znám z těch nočních procházek se psem. Nemohou je nutit, aby šli do útulku. Vím, že jsem jednou s pejskem asistoval u takového domlouvání s bezdomovcem. Nejdřív s policisty, pak - až zase za chvíli - s dívkou sportovně a teple oblečenou, zjevně připravenou na noční chlad. Byla z nějaké sociální služby. Odešel jsem tehdy uklidněn, že existuje pomoc. I pro ty, kteří ji ve svém momentálním stavu odmítají.
Poprosil jsem tedy na té stodvanáctce o nějaké telefonní číslo na takovou sociální „záchranou“ službu. Číslo našli a dali mi je. Bylo to na službu, která se zabývala snad právě odvozem nepohyblivých bezdomovců do útulků nebo nemocnic. Ale mobil vyzváněl marně a navíc mi sdělil nejdřív, že číslo je obsazeno, ale hned na to, že je odpojeno. Několikrát za sebou. Teploměr slezl o jednu desetinu stupně. Na stodvanáctce mi zopakovali, že tam tedy pošlou tu policii.
Spát jsem nemohl, tak jsem se díval z okna. Skutečně přijeli. Poměrně brzy. Policista človíčka vzbudil (klidně spal, já ne). Řekli si asi pár vět, netrvalo to déle než 45 vteřin. Policejní auto odjelo, človíček se šel vymočit do kouta (tři metry od svého „lože“). Zapálil si a jakoby čekal. Vsedě. Čekali jsme oba. Tedy vlastně možná jen já. Protože ten na protější straně ulice odhodil nedopalek, stočil se zase do klubka, přetáhl si kapuci přes hlavu tak, že to, co leželo na parapetu vypadalo jako odložené či spíš pohozené hadry. Nejen přes ulici z okna. Když jsem chodil okolo něj během těch předchozích nocí, měl jsem stejný dojem i zblízka. Fakt jsem se musel dobře podívat, abych zjistil, že je to lidská bytost; človíček, kterého už znám. Snad ještě živý. Je to velmi drobný člověk. Ale tehdy nebylo pod nulou, a já už věděl, co by mi řekl, kdybych ho znovu oslovil.
Je 01:26. Jdu se podívat, jestli mě čeká setkání s lidskou troskou ještě ráno, až půjdu s pejskem na ranní procházku. Někdy tam ještě bývá. A lidé chodí okolo. Ostatně já taky. Jenže poprvé jsem to aspoň zkusil.
Jdu volat stodvanáctku, abych jim řekl, jak to dopadlo.
