2014: jaký to byl rok z našeho zorného úhlu, tedy z prostředka Evropy? Rozhodně nebyl banální. Věci, které se udály v jeho průběhu se promítnou nejen do roku příštího. Ovlivní asi na čas o dost delší než jeden rok vývoj kolem nás, a tedy patrně i u nás. Především, v tomto roce po nějakých pětadvaceti letech postupně přestávalo platit, že střed Evropy je bezpečné zátiší. I v širším měřítku přestávalo platit, že Evropa, tak jak jsme si ji zvykli vnímat, tedy v hranicích Evropské unie, je kouskem světa, kam odjinud nedolehne válečná vřava, výkřiky o pomoc, ani hrozby.
Svět podle Zdeňka Velíška (270)
Rok 2014 měnil vnější podmínky existence EU
Byl to rok, který nás nečekaně přinutil vnímat Evropu už ne pouze v hranicích Evropské unie, ale znovu jako kontinent, na kterém se odvíjí ještě jiná historie, než je ta, kterou píše proces evropské integrace. Měsíc po měsíci nás ten rok neúprosně vracel zpátky, málem až k době železné opony. Země na východě kontinentu, které později než my pojaly myšlenku stát se součástí evropského prostoru stability, klidu a demokracie, tedy pro začátek jakéhosi vnějšího okruhu EU, byly donuceny vzít na vědomí, že Putinovo Rusko je ochotné sáhnout k vojenské síle, aby jim znemožnilo vymanit se z výhradně ruského vlivu a prosadit pro svou budoucnost proevropský kurs. Nedá se říci, že by na to státy Evropské unie měly od počátku jasnou a účinnou odpověď. Naopak, letos začalo být zřejmé, že na střet s brutální silou nebyla půlmiliardová formace evropských států připravena. Svými zakladateli a jejich pokračovateli nebyla koncipována na měření sil s velmocí, které začne vadit, že se od ní odvracejí poslední státy postsovětského prostoru a hledají své místo mezi ostatními národy sjednocující se Evropy.
Patrně ani teď, na samém konci roku, snad kvůli vánoční pauze, nereaguje EU - když ponechám stranou obyvatele pobaltských republik - nijak vzrušeně na označení západních struktur za nejvážnější bezpečnostní riziko pro dnešní Rusko. Podle mého mínění to není špatně. Nejadekvátnější reakcí Evropské unie je nedat se vyprovokovat ke vstupu do ringu, nechat hrozby zbraněmi i jejich použití druhé straně. Ta totiž může prohrát jen v boji s ideou, ne se silou EU. Nejlepší strategií je tudíž důsledně vyvracet argument, že se EU „rozpíná“ k hranicím Ruska a tím je ohrožuje.
Motorem rozšiřování evropského prostoru, na němž vládne to, co by Havel nazval evropskou myšlenkou, byla od počátku a dodnes zůstává vůle národů odstranit války z evropského kontinentu jako způsob řešení vzájemných sporů. Síla, kterou se do této chvíle prosazuje rozšiřování EU a také prostoru stability kolem ní, spočívá ve vůli národů stojících dosud mimo tento prostor, stát se jeho součástí a udělat z něj a z evropské myšlenky svůj štít. Důkazem jsou letošní hlasování ukrajinského parlamentu, která tu vůli vyjádřila opakovaně.
Evropská unie
Jestli něco ohrožuje Putinovo Rusko, je to ta myšlenka, ne brutální vojenská síla podobná té, kterou se Rusko snaží rozšiřování evropského prostoru - tedy vstup dalších národů svého „blízkého zahraničí“ do něho - zastavit. Do uplatňování této evropské filozofie nezapadá a asi by ji zhatilo, kdyby Evropa přistoupila na taktiku vzájemných ukázek síly, nebo dokonce ostentativního budování vojenského valu na „frontě“ s Ruskem. Což nevylučuje klidné a neokázalé, a přece systematické a intenzivní zvyšování obranyschopnosti evropského prostoru.
Jen na okraj: stejné principy a stejná strategie by měly v současném stadiu zostřování napětí mezi Západem a Ruskem platit také pro NATO. I NATO potřebuje přesvědčit Rusko (a ostatně také celé zapomětlivé mezinárodní společenství, včetně mnoha členů mladší generace ve svých členských zemích), že se jeho rozšiřování odedávna odehrává pouze na základě projevů svobodné vůle národů, které se pro vstup do Atlantické aliance rozhodnou. Ani u nás už není tato historická skutečnost přijímána automaticky, bez polemik; i u nás přejímají někteří lidé ruský výklad rozšiřování NATO, podle kterého jde o plán obklíčení a izolace Ruska. Přitom k potvrzení opačné verze, kterou by měla západní diplomacie bránit a hlásat poněkud rezolutněji než činí, by mohl stačit fakt, že zcela nedávno dokázal i ukrajinský prezident svým prohlášením a dávno před ním (kolem r. 2008) gruzínský prezident Saakašvili, že jde o vůli dvou postsovětských, dnes samostatných států, vstoupit do NATO, nikoli o úmysl NATO je k tomu nutit. Což ostatně dokázaly i faktické reakce Atlantické aliance: v případě Gruzie, úvahy o jejím přijetí v zárodku potlačila, v případě Porošenkovy Ukrajiny rozhodně neotevřela náruč. Ostatně nedosáhla by ani v tom ani v onom případě jednomyslnosti, a ta je hlavní zásadou takového strategického rozhodnutí.
GALERIE
Ukrajinský prezident Petro Porošenko
Rok 2014 znásobil obavy Evropy z islamistického teroru, ale ne její schopnost prevence
Rychle postupující rozvrat (nebo jen zvrat? - je brzo na definitivní posouzení) ve světě islámu a jeho nejnovější kapitola, brutální tažení hnutí Islámský stát za násilné ustavení chálifátu na území džihádem oslabených arabských států, to jsou další fenomény, které letos připravily Evropu o iluzi, že ji dosavadní formy obrany proti islamistickému teroru budou schopny zajistit trvání perspektivy poklidného a ničím neohrožovaného rozvoje.
Ke všem intuitivním obranným reflexům proti možnosti zavlečení džihádu do Evropy a ke všem nedomyšleným strategiím obrany proti němu, tedy k tématům, o kterých se toho už dost napsalo, bych chtěl připojit jen upozornění na jednu zanedbávanou, a přesto nezanedbatelnou možnost, jejíž správné uchopení se může stát jedním ze zásadních prvků obrany proti očekávaným zárodkům islamistického terorismu. Nebo na tom dosud ladem ležícím poli vyroste naopak pátá kolona fundamentálního islamismu, pokud se na něm včas nezačne smysluplně pracovat. Mluvím o milionových muslimských komunitách v bývalých evropských koloniáních velmocích a jiných evropských státech s arabskými, tureckými, pákistánskými a dalšími muslimskými menšinami. Začínající boj za zachování bezpečnosti Evropanů na jejich domácím, evropském území ponechává zcela bez povšimnutí, že tyto komunity nejspíš v hloubi duše sdílejí strach Evropy (kterou učinily svým domovem) z importovaného džihádismu.
Muslimské menšiny se už teď dostávají mezi mlýnské kameny. Vlády ani policie je rozhodně neberou pod svá křídla, když jim část veřejnosti dává čím dál víc agresivněji najevo svou nedůvěru (nebo i nepřátelství), policie je preventivně podezírá z možných vazeb na islamistický terorismus a hlavně z toho, že mezi sebou trpí potenciální džihádisty. Krom toho se nikde v Evropě arabské komunity zcela neintegrovaly - jen zčásti vlastní vinou - do společnosti, jejich mládež byla předmětem diskriminace a sama se v důsledku toho stávala asociální vrstvou a od většinové a konvenční společnosti se odvracela. A, bohužel, výjimečně pak také sama dávala průchod svému sklonu k antisemitismu. Tyto komunity jsou vzhledem ke všem okolnostem, které jsem tu vyjmenoval, skutečně živnou půdou pro vyznavače džihádu, kteří by opravdu mohli dostat chuť přenést svou svatou válku z rozvráceného Blízkého východu na takzvaná evropská předměstí.
"Šaría je naše ústava" stojí na plakátu egyptských muslimů podporujících právo šaría v nové ústavě
Časované bomby evropského islamismu
Muslimské komunity jsou ale také potenciálním spojencem většinového obyvatelstva v obraně proti takovému moru, který dnes mezi muslimy představuje Islámský stát. IS se v Evropě může pokusit vtáhnout - třeba hrozbami nebo i terorem - evropské muslimy do svých plánů, ale právě tak na ně může v Evropě začít útočit stejně jako v Sýrii, Iráku a už i jinde. V Evropě je tedy jen na většinové společnosti, zda výběrem svých přístupů k dosud klidné většině muslimských komunit buď dokáže správně uchopit jejich potenciál bránit klid svých domovů po boku většinové společnosti, nebo naopak zažene rekriminacemi a rostoucím radikalismem veřejnosti a jejích extrémních skupin muslimské menšiny jako celek do náruče militantního islamismu. To je podle mě pole, na kterém už v tomto roce velkých výzev a zvratů měly vlády i nevládní organizace a občanská společnost bývalých koloniálních metropolí i ostatních evropských zemí něco smysluplného dělat. Jinak se budou (budeme) jen čím dál tím víc bát časované bomby evropského islamismu a bude v nás narůstat xenofobie, ten nejbezmocnější projev anachronického nároku na včerejší podobu Evropy.