Po projevu prezidenta Miloše Zemana v Evropském parlamentu jsem vyslechl několik bezprostředních reakcí. Mne samotného Zemanův projev v EP nenadchl, nebyl takový, jako bývaly projevy Havlovy, ale ten 'druhý vstup ČR do Evropy', který v EP Zeman formuloval několika větami, uspokojil mé nejnáročnější očekávání. Proto mi reakce na něj, které jsem měl příležitost zaznamenat, připadaly přinejmenším neúplné, nedomyšlené. A nejenom tím, že jejich zorný úhel byl většinou ekonomistický. Byly krom toho obrazem horizontu, z jakého se u nás po dlouhých letech euroskepse v politice i v médiích, vnímají otázky evropského sjednocování. Z toho horizontu jakoby nebylo vidět příliš daleko. Nebo se tam málokdo chce dívat.
Nevnímáme EU jako historický proces
Vnímáme sjednocování Evropy a pracné budování její síly ze zorného úhlu epochy národních států, tedy očima lidí minulého století. Argumentem pro akceptování evropanství pro nás není fakt, že pojem národního státu je v české kotlině spojen pouze s 20. stoletím. Předtím jsme nic podobného neměli. Lpíme na modelu státnosti a politického života pouhých tří desetiletí demokracie, které jsme ve dvacátém století měli! V jeho závěru už se ale svět otevřel a globalizoval. Kdyby národy evropského kontinentu ustrnuly na úrovni národních států, charakterizované vzájemnými spory, které nakonec končily krvavými válkami, buď by se do dneška zničily samy mezi sebou, nebo by v žádném případě nebyly dnes schopny čelit výzvám světa, v kterém už teď žijeme, aniž ho při posuzování (a kritizování) evropské myšlenky bereme v potaz. V soutěži s ostatními mocnostmi existujícími či vyrůstajícími na jiných kontinentech by v podmínkách současnosti a hlavně budoucnosti neobstál ani vítěz případných evropských válek, který by buď vyhladil, nebo zotročil ostatní evropské národy.
Právě představa rozdrobené Evropy a osudu Česka v ní, a ne vidina eura jako výhodnější měny, bylo to, co podle mě přimělo současného prezidenta ČR deklarovat v Evropském parlamentu vůli České republiky přijmout euro co nejdříve. Přihlásil tím – sebe i nás, nevzepřeme-li se tomu – k myšlence evropské integrace, a k budoucí účasti na zatím nejvyspělejší formě evropské struktury, kterou je eurozóna, přesněji Evropská měnová a hospodářská unie. Na té se EU dohodla už před dvaadvaceti lety(!) v Maastrichtu. Není tedy mimochodem pravdivá argumentace těch, kdo se na EU dívají jen z horizontu, který se jim nabízí 'tady a teď'.
Neodpovídá skutečnosti tvrzení, že Evropa, zavádějící fiskální pakt, rozpočtovou disciplínu, jednotný bankovní dohled, bankovní unii, atd. 'není tou Evropou, do které jsme vstoupili' (čímž argumentoval Petr Nečas; ale i mnoho jiných, kteří o ideu trvale nehybné podoby evropské formace opírají svůj odpor k jejímu vývoji). Evropa, kterou sdružovalo po celá desetiletí Evropské hospodářské společenství (EHS) přetvořené na počátku devadesátých let v Evropskou unii, je už přes půl století cesta, proces, který se ani na chvíli nepřestal vyvíjet, jít kupředu. A kvůli nám nepřestane. Vůči předpokládanému tempu vývoje má už zpoždění a doplatila na ně v globální bankovní krizi: kvůli tomu, že zanedbala vytvoření hospodářské unie (rovněž smluvně dohodnuté v r. 1992 v Maastrichtu), neměla měnová unie (= eurozóna) obranu proti tomu, aby světová bankovní krize nepřerostla v jejích členských zemích v dluhovou krizi.
Ty kroky, ke kterým se Zeman přihlásil ve štrasburském projevu, činí Unie proto, aby urychlila vybřednutí z krize, a aby předem zabránila novým, podobným krizím a jejich zničujícím hospodářským následkům. Už teď může každý vidět, že běsnění ratingových agentur kolem zadlužených evropských ekonomik ve srovnání s lety 2008 až 2012 téměř ustalo. Je to proto, že finančním trhům už by nevyšly spekulace na bankrot té či oné zadlužené země. Eurozóna už si první linii obrany jakž takž zorganizovala.
Jen v silné Evropě může být republika silná
Kroky k prohloubení evropské integrace nemají za cíl připravit členské státy o svrchovanost, ale zpevnit evropskou měnu a zvýšit přitažlivost evropského trhu, posílit Evropu v konkurenci s ostatními ekonomickými obry 21. století. (V jiných oblastech, než je ta finanční, je jejich účelem zvýšit funkčnost evropského celku, skoncovat s jeho těžkopádností, častou rozpolceností a nutností dělat kompromisy.) I ti, kdo u nás chtějí, aby EU zastavila proces integrace na té úrovni, které už dosáhla, chápou, že když už je naše země součástí EU, potřebuje, aby se eurozóna, která je jejím jádrem, nezhroutila. I když euro není ještě naší národní měnou, potřebujeme, aby bylo mezi světovými měnami silné a důvěryhodné. To dokonce deklarovali i politici Nečasovy vlády. Ale zdráhali se dovést tuto logiku před českou veřejností k jedné jednoduché obecné pravdě: jen v silné Evropě má smysl pěstovat vlastní sílu.
Síla EU je předpokladem síly českého státu. Síla EU je národním zájmem České republiky. Ve slabé EU, v EU, která nebude mít žádnou váhu v globalizovaném světě (přestože je už nějaký čas nejmohutnějším hospodářským celkem světa) nebude žádnému členskému státu EU jeho vlastní síla zárukou zachování životní úrovně. Ta půjde zákonitě dolů, jestliže celý prostor evropského vnitřního trhu nebude prosperovat.¨
Zemanův 'druhý vstup Česka do Evropy'
Prezident republiky řekl, že by ČR měla euro přijmout co nejdříve. Ty první mediální analýzy právě tohoto výroku, které jsem slyšel bezprostředně po jeho projevu, nešly za hranice ekonomistických pohledů. Zazněly v nich tudíž pochyby (ne-li hůř) o potřebě a vhodnosti výměny koruny za euro bez dalšího vyčkávání rentabilnosti takového kroku. Ale Zeman svou větu o euru pronesl jako politické prohlášení. Řekl bych, že při tom vycházel z geopolitických okolností, které jsem tu právě popsal. Škoda, že tu větu neformuloval jen nepatrně jinak: škoda, že pro domo nehovořil raději o co nejrychlejším vstupu ČR do eurozóny, do měnové unie. A škoda, že – rovněž pro domácí, dnes převážně euroskeptickou veřejnost – nedodal, proč je třeba, abychom byli 'in' a ne 'out', ne na periferii ale v jádru EU.
Za prohlášením o vůli k přijetí eura velká část české veřejnosti neuvidí všechny tyto významy. A také jí uniká závažná okolnost: eurozóna se už de facto stala Evropskou unií! Prozrazují to výroky evropských lídrů. Když pominu Velkou Británii, která se zcela neztotožnila ani s předchozími etapami evropské integrace a nikdy nemínila ty příští realizovat spolu s ostatními členskými státy, tak přede dveřmi této nové kompaktní evropské struktury zůstávají kromě ČR jen státy, které zatím podmínky přijetí eura nesplňují. A i ty už podepsaly fiskální pakt. Polsko opakovaně deklarovalo vůli do eurozóny vstoupit a jeho poslední vláda patří k těm, které se přímo podílejí na klíčové debatě o dalších integračních krocích eurozóny, ač v ní Polsko ještě není. Tuskovo Polsko se chovalo vůči perspektivě vstupu do eurozóny od počátku jinak než ČR za prezidenta Klause.
Takže jako představitelé státu, který v podstatě základní kritéria přijetí eura splňuje, nemohl nový prezident a nová česká vláda dlouho otálet s vyjádřením vůle být součástí evropského jádra, tedy eurozóny, pokud nechtěli, aby naše země měla během jejich mandátu reputaci 'chytré horákyně', která si počká, až se jí ten 'druhý vstup do Evropy' vyplatí. Evropa je nejen společné teritorium, ale také společné úsilí. Nepodílet se na něm, znamená vyřazovat se, ztrácet úctu ostatních. A taky ztrácet morální nárok na 'bruselské peníze'. Když už jsme zvyklí na ekonomistickou argumentaci, tak tenhle poslední argument dost oslabuje všechny ty, které po Zemanově projevu v EP zazněly v neprospěch brzkého zapojení Česka do evropského jádra.
