Když obrazovka skutečně mluví obrazemSmrt přítele a skvělého kameramana Erasma de Rossi, který, pokud má paměť sahá (poznal jsem ho v roce 1990), pracoval celý život pouze pro ČT, mě přivedla k zamyšlení o roli kamery v televizním zpravodajství. Když si v duchu promítám ty zlomky jeho práce, které si ještě pamatuji z našich společných natáčení během minulých dvou desetiletí, mám dojem, že podíl obrazu na televizním zpravodajství není neměnný.
Točili jsme spolu zpravodajské reportáže – zejména v cizině – a já jsem po nějakém čase společné práce získal jistotu, že to, co nestihnu říct slovem – handicapem zpravodajského reportéra je, jak známo, stopáž – řekne jeho kamera. Podle mě – a určitě i podle Erka, jak jsme mu všichni říkali – byla tahle nezastupitelná funkce obrazu ve zpravodajství jedním ze základních zákonů práce televizního štábu. Dnes je to spíš tandem než štáb (odpadl zvukař), ale to nic nemění na mé představě týmové práce, v níž se slovo a obraz vzájemně doplňují tak, že se do stopáže zprávy či reportáže dostane větší objem informace, než jaký se v daném časovém úseku dá slovy odříkat. Předpokládá to ovšem, že kameraman ví, co točí. Lépe řečeno, že zná reportérův záměr. A že oba členové tandemu jdou při natáčení za tím záměrem. Že kamera nedodává podkresy, nevyrábí prostřihy (zejména prostřih je pro mě slovo degradující úkol kamery ve zpravodajství), ale argumentuje, dokazuje, přesvědčuje.
Dovoluji si mluvit o roli kamery ve zpravodajství jen proto, že mistr zpravodajské kamery Erko de Rossi měl pohřeb v tomto týdnu. Krom toho, že byl virtuosem ve svém řemesle, býval také duší štábu. Uchopil téma reportáže a dělal ji paralelně s reportérem. Často se mnou. Beze slov. Na otázku „Máš to?“ odpovídal „Dávno!“, nebo tak podobně. Někdy dotčeně, že jsem se vůbec odvážil zeptat. Je samozřejmé, že kamera dosvědčí obrazem to, co reportáž řekne slovem. Že ale kamera umí i víc, to mi odhalil až Erasmus de Rossi a utvrzoval mě v tom přesvědčení, dokud jsme spolu pracovali, to jest, dokud kameru nadobro neodložil. Často se mi zdálo, že slovo – tedy moje práce, práce reportéra – je až tím druhým nástrojem reportáže. Hlavní že je tu obraz. Až jsem se nakonec začal domnívat, že takhle to má v televizní zpravodajské reportáži být. Přestože mi to televizní realita vždycky nepotvrzuje. Obraz příliš často ustupuje slovu. Jako by mu dělal ve vysílání místo. Jako by nebyl tak důležitý. Jako kdyby televize nebyla vynalezena kvůli němu! Kvůli přenášení obrazu.
Za ty roky společné práce s Erasmem de Rossi jsem se ve chvílích vlastní chabé inspirace či při potížích se slovním vyjádřením natočeného děje či fenoménu mohl spolehnout, že mě jeho záběry, až je uvidím ve střižně, pomohou. Buď řeknou za mě to, co se mi nedaří vyjádřit, nebo mi pomohou najít správná slova.
Je toho hodně, co má a může zpravodajská kamera udělat pro dobrou kvalitu zpravodajství. A opět musím říct, že o tom něco vím jen díky tomu, že jsem měl to štěstí a pracoval jsem s vynikajícími kameramany. Nebylo by spravedlivé, kdybych zůstal u jednotného čísla, ale ten, který právě zemřel, si zaslouží, aby řeč byla právě o něm. Byl první, kdo mě přesvědčil, že krása obrazu není v televizním zpravodajství nadbytečná či dokonce nepatřičná. Naopak, přitahuje k obrazovce, i když se z ní má divák dovědět nepříjemnou zprávu. Erko patřil k těm, kteří nejsou ochotni v profesionální úrovni své práce, tj. mimo jiné v její výtvarné hodnotě, slevit. Potřeboval vedle sebe ovšem reportéry, kteří na oplátku nebyli ochotni ve střižně zapomenout na svou odpovědnost nejen za to, co z obrazovky zazní, ale i za to, co na ní divák uvidí. Nikde se to patrně nepřednáší, nikde se to asi nepíše, ale také na téhle souhře zpravodajského kameramana a reportéra, od natáčení v terénu až po střižnu, záleží, jaká hodnotová a možná i morální kritéria přenáší televizní obrazovka na veřejnost.
Pokud ale má ta souhra reportéra s kameramanem negativní náboj, může zpravodajská kamera – na zakázku nebo i bez ní – ubližovat. Není pro ni problém zdůraznit nedostatek krásy, třeba u lidské postavy či tváře. Umí například „najet“ do agresivní blízkosti obličeje, umí divákovi nabídnout „vady na kráse“ toho obličeje, umí se podívat z nepříznivého, zkreslujícího úhlu. Prostě umí být nefair. Takové prostředky ale nepatří do televizního zpravodajství a reportér má, podle mě, povinnost je eliminovat, pokud je kamera produkuje. Nefair kamera znehodnocuje zpravodajství, a co je horší, šíří nepřípustné manýry.
Kamera Erasma de Rossi se toho nedopouštěla. To, co jsem tu o ní, a o tom, kdo s ní mistrně vládl, řekl, si nezaslouží přejít teď už jen do historie české televizní tvorby. Zaslouží si to přejít do krve další generace kameramanů televizního zpravodajství.
