Zdá se, že jedna věc se evropským lídrům a vládním politikům většiny členských zemí Evropské unie pořád nedaří: přesvědčit větší část veřejnosti členských zemí, že jejich budoucnost závisí čím dál víc na funkčnosti a síle evropských institucí, na jejich schopnosti reagovat na výzvy dneška (a zítřka), a že naopak se v tomto ohledu mohou čím dál méně spoléhat na domácí zákonodárce a vlády. Když někdy slyšíme, že dnes už evropská legislativa ovlivňuje náš život víc než domácí legislativa, je to pokaždé jen z úst kritiků evropského sjednocování a nikdy z úst jeho přívrženců. Ačkoliv těm by nechyběly argumenty pro obhájení stále většího prostoru, který dostává evropská legislativa. Nabízí jim je, mimo jiné, přetrvávající nedostatky domácí legislativy a jejich vážné důsledky na život společnosti.
Myslet globálně, jednat lokálně
Tohle heslo, jak každý ví, je z oblasti ekologie. Ale to schéma se dá použít i v evropských dimenzích a nejen na ochranu životního prostředí. Realita národů sjednocených rámcem EU má dnes dvojí podobu: evropskou a domácí. Jen chybí někdo, kdo by na konkrétních příkladech ukazoval, že i ta evropská je domácí. Chybí zde „profesoři“ evropanství. O to víc je slyšet hlasatele antievropanství. A o to větší mají v některých zemích úspěch.
V uplynulém týdnu přidělal celé Evropě pár vrásek poslední francouzský průzkum veřejného mínění, ze kterého vyšla Národní fronta (FN) vedená Marinou Le Pen jako nejúspěšnější francouzská strana v příštích evropských volbách. Ty budou už v květnu 2014. Když byl šéfem Národní fronty Marinin otec Jean-Marie Le Pen, byla na francouzské politické scéně FN černou ovcí: pro svůj extrémní nacionalismus, antievropanství a sklon k fašizaci politiky. Ale už v roce 2002 nasbíral Le Pen v prvním kole prezidentských voleb tolik hlasů, že smetl Chiracova socialistického protikandidáta Jospina a vzniklo nebezpečí, že Le Pen porazí tehdy nepopulárního Chiraca ve druhém kole a stane v čele Francie. Před hrozbou rozbití demokracie ve Francii a před vystoupením země z evropského sjednocovacího procesu musely tehdy Francii zachránit hlasy levice odevzdané opovrhovanému pravicovému konzervativci Chiracovi. Dnes by ve Francii dostala FN v evropských volbách už 24 % hlasů. Tentokrát by se jí už skutečně mohlo podařit vytěsnit z dominantní pozice na pravém křídle stranu UMP exprezidentů Chiraka a Sarkozyho.
Současného francouzského prezidenta Françoise Hollanda přiměla alarmující čísla zmíněného průzkumu volebních preferencí ke zkormoucenému přiznání, že (v Evropě) „bude třeba dělat víc pro zmírnění národních egoismů (…). Političtí předáci (států EU) by měli své národní problémy a výzvy vidět z evropské perspektivy. Měli by se k evropské myšlence víc hlásit.“ Na to je možná pozdě! Teď už budou muset s radikálním nacionalismem o evropskou myšlenku zápasit. Nejenom se k ní hlásit, ale začít ji hlásat, objasňovat a obhajovat. Začíná přibývat členských zemí, kde by to bylo nejen v zájmu soudržnosti Evropské unie, to jest v zájmu národů členských států, ale už i v zájmu přežití současných politických garnitur. Nedokáží-li včas přesvědčit voliče o významu proevropských postojů, najdou je nakonec v táboře kazatelů jednoduchých řešení. Oni sami ztratí vládní pozice a Evropa ztratí svou dnešní tvář.
Předělové volby do EP
Evropa ale může tvář ztratit i tehdy, když přijme metodu, kterou jí jako obranu evropských hodnot sveřepě nabízí François Hollande. Zde jsou jeho slova z interview otištěného minulý týden ve třech evropských novinách najednou : „Ono to není lehké (obhajovat evropskou věc), když je nás osmadvacet. Právě proto prosazuji, abychom se soustředili na pevné jádro, na eurozónu, a v jejím rámci postupovali kupředu rychleji spolu s těmi dalšími, kteří se k tomu svobodně rozhodnou.“ Rozuměj: jen s nimi; bez těch, kteří kupředu jít nechtějí. A také asi bez těch, kteří zrovna teď dělají Hollandovi a jeho vládě doma velký problém a kvůli kterým by Francie nejradši zabránila vstupu Rumunska a Bulharska do Schengenu, tedy bez rumunských a bulharských Romů bloudících Evropou. Ironií osudu pří volbě postupu vůči jejich usazování ve Francii se Hollandova vláda musí na jedné straně umět vyhnout tomu, aby její politika nekopírovala antiimigrantskou pozici Národní fronty, a na druhé straně, aby naopak svou nečinností nenahnala do náruče Mariny LePen ještě víc voličů. Opravdu to není lehké v té Evropě osmadvaceti!
Romská otázka se mi ale do dnešního komentáře připletla jen okrajově. Jen jako jeden z desítek problémů vyvolávajících bujení radikálně nacionalistických, antievropských stran, nátlakových hnutí a ideologických platforem, které se zvolna propracovávají z úplného okraje do centra politického života v jednotlivých členských zemích i v Unii jako celku. Ze strachu před jejich dalším posílením nedokázali například evropští ministři vnitra přijmout v minulých dnech žádné, tím méně nějaké civilizované a ušlechtilé, řešení další přistěhovalecké vlny z Afriky, která se tentokrát vyznačuje vysokým počtem obětí na životech při zoufalých pokusech o doplutí k evropským břehům na přetížených plavidlech.
„Lampedusa obnažila nemohoucnost Evropy“, konstatoval 12. října titulek španělského deníku El País. A řada evropských periodik v této, ale i v jiných souvislostech stále naléhavěji předpovídá, že blížící se volby do Evropského parlamentu budou předělové. Buď do evropské legislativy otevřou dveře novým a asi početným posilám euroskeptického křídla, a evropské instituce to ještě více ochromí, nebo se v členských zemích Unie do té doby probudí k předvolební aktivitě proevropské formace a jejich velké osobnosti a silou argumentů udrží voliče na své straně.
