Po událostech posledních dní je jisté, že Viktor Janukovyč, podobně jako před ním Viktor Juščenko, je člověkem minulosti. I přesto že se samotnému Janukovyčovi často připisovalo mnohem více, než si zasloužil (například nálepka „proruského“ prezidenta, která mu byla přiřčena od samého začátku jeho mandátu, je více než problematická), tentokrát flagrantně překročil veškeré myslitelné meze a je jednoznačně osobně zodpovědný za smrt celé tzv. „nebeské stovky“ na Majdanu. Naprostou aroganci moci poté demaskovaly záběry z prezidentské residence Mežyhirja nedaleko Kyjeva nebo sídla bývalého generálního prokurátora Viktora Pšonky, jakož i nálezy dokumentů, které Janukovyče definitivně zkompromitovaly.
Oranžová revoluce před deseti lety byla vzpourou proti zfalšování voleb. I přes to, že Viktor Janukovyč po svém nástupu výrazně „utáhl šrouby“ a mluvilo se o prohře Oranžové revoluce, něco z ní přetrvalo. I když by si to sám Janukovyč jistě velmi přál, tak již nebylo možné na Ukrajině zavést natolik autoritativní systém jako v sousedním Rusku nebo Bělorusku a Ukrajina zůstala i za Janukovyče jednoznačně nejsvobodnější z těchto zemí. Po roce 2004 se již nikdy nepodařilo skutečně masově a zjevně falšovat volební výsledky tak, jak tomu je v obou sousedních zemích.
Dnešní hnutí nicméně bylo jiné. Ukrajincům již nešlo o elementární svobodu, kterou si vybojovali v roce 2004, ale o zlepšení života v zemi, která je skrz naskrz prosáklá korupcí, neplní své základní funkce a je v katastrofálním ekonomickém stavu. Vždyť dnes celých 22 let po pádu Sovětského svazu dosahuje ukrajinské hospodářství pouhých cca 70 % výkonu z roku 1990! A právě proto vidí mnozí Ukrajinci (především mladá vzdělaná generace) jako prostředek ke změně příklon k Evropské unii, která by jim v jejich očích mohla pomoci k větší transparentnosti a zavedení „normálně fungujícího“ státu tak, aby Ukrajina fungovala efektivněji.
Zdá se, že boje na Majdanu proměnily Ukrajinu v novou zemi, která konečně „dospěla“ a která si vytváří vlastní identitu a mýty. O tom svědčí velké množství symbolických aktů, mezi něž patří svržení okolo stovky pomníků Lenina po celé zemi stejně jako přejmenování ulic a náměstí na „Hrdinů Majdanu“ nebo „Nebeské stovky“ (v Dněpropetrovsku bylo symbolicky přejmenováno náměstí Lenina a ve Vinnycji Sovětské náměstí). I tento symbolický vývoj svědčí o tom, že by Ukrajina konečně mohla vyjít ze stínu své minulosti.
Před Ukrajinci a jejich elitami stojí velké množství práce. Ukrajina potřebuje od základů přebudovat. Očekávání jsou bohužel příliš velká, a tudíž už jen z principu nebudou plně naplněna. Evropská unie nemůže být všelékem na všechny ukrajinské potíže a je jen na samotných Ukrajincích jak se se vším vypořádají. V tento moment je tu velká vůle ke změnám a bylo by škoda jí promarnit. Bohužel už nyní byly opět zafixovány některé negativní jevy jako například takzvané knopkodavstvo, kdy jeden poslanec hlasuje za několik svých kolegů.
Uvidíme, jak si s těmito problémy poradí i mimo jiné dnes už bývalá politická opozice. Velké množství jejích členů bylo v minulosti součástí ukrajinského establishmentu a i proto by bylo přinejmenším ze symbolického hlediska vhodné, aby se stal hlavou státu někdo transparentní. V tomto světle je jen dobře, že se propuštěná Julia Tymošenko vzdala kandidatury na premiéra a bylo by jen pozitivní, kdyby vyslyšela hlasy Ukrajinců a nekandidovala ani na prezidenta.
