Michal Lebduška

Zatímco naprostá většina zemí již ratifikovala Asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou, jejíž nepodepsání stálo na počátku Euromajdanu, v České republice stále ještě chybí souhlas Poslanecké sněmovny, který může přijít nejdříve po prázdninách. ČR je tak zdaleka nejpomalejší zemí bývalé „východní Evropy“, ve které k ratifikaci nedošlo.

Zatímco naprostá většina zemí již ratifikovala Asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou, jejíž nepodepsání stálo na počátku Euromajdanu, v České republice stále ještě chybí souhlas Poslanecké sněmovny, který může přijít nejdříve po prázdninách. ČR je tak zdaleka nejpomalejší zemí bývalé „východní Evropy“, ve které k ratifikaci nedošlo.

Nedávno uplynul první rok funkčního období ukrajinského prezidenta Petra Porošenka. Při této příležitosti měl prezident bilanční projev v parlamentu a později i speciální tiskovou konferenci. Až na výjimky Ukrajina postupně vymizela z (nejen) českého zpravodajství, a proto se zdá, že se na ní „vůbec nic neděje“. Zaznívají hlasy, že reformy probíhají příliš pomalu a situace v zemi se nijak nemění. Změny, které by byly před Euromajdanem nemyslitelné, jsou však značné.

Ve svém posledním blogu jsem tady napsal, že se věci na Ukrajině „začínají hýbat“. Jistě toho lze proti této tezi namítnout velmi mnoho, a to obzvlášť pokud je vyslovena jen obecně. Proto je načase tento pohyb ilustrovat nějakým konkrétním příkladem. V poslední době se totiž na Ukrajině odehrává poměrně bouřlivá kauza okolo oligarchy Ihora Kolomojského a státní firmy Ukrnafta, resp. Ukrtransnafta, ve kterých sice ukrajinský stát vlastní většinový podíl akcií (51 %, resp., 100 %), avšak fakticky je až doposud kontroloval právě Kolomojskyj. Do čela kampaně proti němu se postavil známý investigativní novinář ze serveru Ukrajinska pravda Serhij Leščenko, který byl v loňských parlamentních volbách spolu se svým kolegou Mustafou Najemem zvolen do parlamentu za Blok Petra Porošenka.

V posledních týdnech byla Ukrajině opět věnována zvýšená pozornost. Plná implementace druhého minského protokolu podepsaného 11. února byla od počátku kvůli jeho obsahu nemožná. Situace přímo v místech bojů se ale nicméně po obsazení Debalceve, jehož se příměří podle představitelů samozvaných lidových republik netýkalo, skutečně uklidnila. Mezitím se v Kyjevě za účasti řady vrcholných evropských politiků uskutečnily vzpomínkové akce k prvnímu výročí „revoluce důstojnosti“, které jen potvrdily status Euromajdanu a oběti takzvané Nebeské setniny jakožto nového ukrajinského národního mýtu, který hluboko zakořenil v kolektivní paměti Ukrajinců.

Polský ministr zahraničí Grzegorz Schetyna si v poslední době vysloužil značnou pozornost a kritiku v Rusku. Jeho vyjádření o tom, že by bylo možné uspořádat vzpomínkové akce k 70. výročí konce druhé světové války nikoliv v Moskvě, ale v Polsku, Berlíně nebo Londýně, zde narazilo na silný odpor. V souvislosti nejen s pokračující válkou na východě Ukrajiny je však diskuse o letošních vzpomínkových akcích k uctění tohoto kulatého výročí zcela legitimní.

V poslední době se v Česku kvůli výrokům prezidenta Zemana a jeho korespondenci s českými ukrajinisty opět otevřelo téma takzvaných „banderovců“. Poté co byl zveřejněn rozhovor historika Davida Svobody pro server lidovky.cz, napsal prezident na svůj oficiální facebookový profil reakci na srpnový otevřený dopis, ve kterém byl mimo jiné vyzván, aby nepoužíval kontroverzní termín „banderovci“. Ten užívala sovětská i československá propaganda, ale nikoliv samotní ukrajinští nacionalisté. Reakce ukrajinistů na sebe nenechala dlouho čekat.

Po více než měsíci od voleb má Ukrajina konečně vládu. Kromě očekávaných tří nejsilnějších stran (Lidová fronta A. Jaceňuka, Blok Petra Porošenka a Svépomoc lvovského primátora A. Sadového) nakonec koalici nazvanou „Evropská Ukrajina“ podpořila i Radikální strana Oleha Ljaška a Baťkivščina Julije Tymošenkové. Dohromady má všech pět frakcí v parlamentu ústavní většinu 302 poslanců. Kromě toho lze očekávat i podporu části formálně nezávislých poslanců zvolených v jednomandátových obvodech. To ostatně potvrzuje i dřívější hlasování z 27. listopadu, při kterém podpořilo kandidaturu A. Jaceňuka na funkci premiéra dokonce 341 poslanců.

Česká republika měla z mnoha důvodů na Ukrajině vždy velmi dobrou pověst. Spojuje nás část společných dějin, kdy byla Halič stejně jako české země součástí Rakouska a dnešní Zakarpatská oblast součástí Československa. Byli jsme známí také v rámci východního bloku a dnes v České republice žije početná ukrajinská komunita. Pro Ukrajince často představovala Česká republika vzor, kterému se chtěli přiblížit.

Zdálo by se, že v podmínkách probíhajícího otevřeného konfliktu v Donbasu bude kampaň před ukrajinskými parlamentními volbami zajímavější, než kdy jindy. Opak je pravdou. Přinejmenším v ulicích Lvova působí probíhající kampaň spíše nudně a soustředí se na vylepování předvolebních plakátů, respektive rozdávání agitačních materiálů na několika málo „tradičních“ místech v centru města. S jistou nadsázkou lze říci, že podobně rozšířené jsou reklamy lákající na fotbalové zápasy Šachtaru Doněck, který kvůli bojům v Doněcku hraje část svých domácích utkání v „Aréně Lvov“ postavené pro mistrovství Evropy v roce 2012.

Po svých předchozích výrocích týkajících se údajné neefektivnosti hospodářských sankcí vůči Rusku a neustálého opakování fráze o tom, že na Ukrajině probíhá občanská válka, se prezident Zeman pustil i do kritiky českého velvyslance v Kyjevě Ivana Počucha. Konkrétně šlo o kritiku za údajný špatný přístup k českým krajanům žijícím na Ukrajině, kteří měli Zemana požádat o repatriaci do České republiky.

Ukrajinský parlament má za sebou další klíčová hlasování, která přímo ovlivní budoucí směřování země. Zřejmě nejsledovanější byla ratifikace Asociační dohody s EU, kvůli které loni v listopadu vypukly první protesty na kyjevském Majdanu. Po jejím podpisu na jaře letošního roku byla pak 16. září synchronně ratifikována ukrajinským i evropským parlamentem. Zcela jistě se jedná o důležitý symbolický krok, který je ale pouhým počátkem dlouhé cesty směrem ke snu většiny Ukrajinců o členství v EU.

Ve slavné Kyjevo-pečerské lávře (nejvýznamnějším pravoslavném klášteře na Ukrajině) byl v polovině srpna zvolen nový kyjevský metropolita. Po smrti metropolity Volodymyra na počátku července má Ukrajinská pravoslavná církev moskevského patriarchátu nového vůdce, kterým se stal metropolita Onufrij původem z Bukoviny. Při této příležitosti stojí za to načrtnout, jak vypadá aktuální náboženská situace na Ukrajině. Ta je od první poloviny 90. let značně nepřehledná.

K očekávanému úternímu setkání Vladimira Putina s Petrem Porošenkem v Minsku nakonec došlo. I přes pozitivní rétoriku se žádné velké překvapení nekoná. Oba prezidenti si potřásli rukou (byť u Porošenka byla ve tváři vidět značná nechuť) a rozmlouvali za zavřenými dveřmi, aby se následně rozešli každý svou cestou.

Zatímco se v Donbasu stále bojuje, k důležitému vývoji na Ukrajině dochází i v Kyjevě. Z provládní koalice vystoupily strany UDAR Vitalije Klička a nacionalistická Svoboda, načež premiér Jaceňuk podal demisi. Tento krok by měl konečně otevřít cestu k předčasným parlamentním volbám, které Ukrajina zoufale potřebuje. Prezident Porošenko původně sliboval, že by se měly uskutečnit již v říjnu a události posledních dní napovídají, že k nim skutečně přinejmenším do konce letošního roku dojde. A právě v těchto volbách může dojít na ukrajinské politické scéně ke zcela zásadním změnám.

V jednom z blogů na konci února, tedy bezprostředně po útěku Viktora Janukovyče z Kyjeva, jsem psal o tom, že jeho pád je sice důležitým krokem kupředu, ale zároveň je jen začátkem mnohem delší cesty. V zásadě totéž lze aplikovat i na poslední vývoj v Donbasu. Osvobození Slavjansku, Kramatorsku a několika dalších menších měst je významným pokrokem, ale rozhodně ne koncem pacifikace Donbasu. Na to ostatně bezprostředně po osvobození obou měst upozornil i nový prezident Petro Porošenko.

Od listopadu loňského roku, kdy ukrajinská vláda odvolala svůj záměr podepsat asociační dohodu s EU, již uběhlo sedm měsíců. Od té doby se země zásadně změnila. Nyní lze konečně říci, že původní cíl protestujících Ukrajinců byl splněn. Po březnovém podpisu politické části asociační dohody byla 27. června podepsána i její ekonomická část, takzvaná Deep and Comprehensive Free Trade Agreement, která má ve výsledku vytvořit zónu volného obchodu mezi EU a Ukrajinou. V rámci toho dohoda mimo jiné předjímá i přejímání některých unijních standardů, což Ukrajina potřebuje jako sůl.

Podle oficiálních výsledků získal Petro Porošenko již v prvním kole ukrajinské prezidentské volby 54,7 % hlasů a mimo jednoho obvodu v charkovské oblasti vyhrál všude, kde se nakonec hlasovalo. Mimo jiné tedy i v takových městech jako je například Oděsa, Charkov nebo přístav Mariupol v doněcké oblasti. Je tedy jasné že by Porošenko jednoznačně vyhrál i kdyby se volba odehrála v celém Donbasu a na Krymu. Takto jednoznačné volební vítězství (druhá Julija Tymošenko získala 12,81 % hlasů) Ukrajina nezažila od prezidentské volby v roce 1991, kdy v prvním kole drtivě zvítězil Leonid Kravčuk.

V neděli 18. května si Krymští Tataři připomínali 70. výročí brutální masové deportace ze své vlasti na Krymu. Svým rozsahem se jednalo o jednu z největších akcí podobného typu, kterou předčí už snad jen podobná masová deportace Čečenců. Oficiálně se tehdy jednalo o trest za údajnou kolaboraci s nacistickými okupanty. Sami Krymští Tataři označují svojí násilnou deportaci převážně do střední Asie za genocidu a tvrdí, že v jejím důsledku zemřela až téměř polovina příslušníků jejich národa.

V sobotu 3. května představil starosta Lvova Andrij Sadovyj před vchodem do lvovské radnice poničenou ukrajinskou vlajku z Majdanu v Kyjevě, která má být předána jednomu z místních muzeí. Jedná se o jeden z mnoha příkladů nové symboliky, která se nyní na Ukrajině tvoří a jež je důkazem toho, nakolik celý konflikt od listopadu Ukrajinu v symbolické rovině mění. Ukrajina se samozřejmě může s následky režimu Viktora Janukovyče i předchozích vlád potýkat velmi dlouho a složitě, ale ať už dopadne současná konfrontace jakkoliv, vrátit stav zpět před Majdan bude nemožné.

Vesnice Medyka ve východním Polsku by za normálních okolností nebyla ničím zvláštní a pravděpodobně málokdo by znal její jméno. Svůj význam získala až díky několika zásadním událostem – přesunem polských hranic po druhé světové válce, vstupem Polska do Evropské unie v roce 2004 a následným připojením k Shengenskému prostoru v prosinci 2007. Čím je tedy Medyka tak významná? Nachází se v ní jeden z hlavních hraničních přechodů mezi Polskem a Ukrajinou.

Po proběhlém referendu a faktickém oddělení Krymu od Ukrajiny se pozornost mezinárodního společenství přenesla na východní Ukrajinu, kde probíhají na první pohled velmi podobné události. Situace v Donbasu je nicméně do značné míry odlišná a v záplavě dramatických zpráv se na mnoho důležitých věcí zapomíná.

Ve svém předchozím textu pro blog ČT24 jsem psal, že „oddělení Krymu od Ukrajiny není hotovou věcí“. Mezitím proběhlo referendum o nezávislosti Krymu a Rusko ho i s městem Sevastopol formálně přijalo. Z tohoto hlediska se může zdát, že jsem se v posledním textu zásadně mýlil. Přesto si ale stojím za svým a i nadále soudím, že připojení Krymu k Rusku rozhodně není definitivní.

Současná ukrajinská krize obrátila pozornost ke krymskému poloostrovu, o kterém bylo v poslední době napsáno množství textů. Často se bohužel jedná o velmi zjednodušující pohled nebo nepříliš přesné analogie (například s rokem 1968 v Československu). Současné krize kolem Krymu je ale třeba hodnotit střízlivěji.