Podle oficiálních výsledků získal Petro Porošenko již v prvním kole ukrajinské prezidentské volby 54,7 % hlasů a mimo jednoho obvodu v charkovské oblasti vyhrál všude, kde se nakonec hlasovalo. Mimo jiné tedy i v takových městech jako je například Oděsa, Charkov nebo přístav Mariupol v doněcké oblasti. Je tedy jasné že by Porošenko jednoznačně vyhrál i kdyby se volba odehrála v celém Donbasu a na Krymu. Takto jednoznačné volební vítězství (druhá Julija Tymošenko získala 12,81 % hlasů) Ukrajina nezažila od prezidentské volby v roce 1991, kdy v prvním kole drtivě zvítězil Leonid Kravčuk.
Za tento výsledek nicméně Porošenko do značné míry vděčí nevýrazným a zkompromitovaným protikandidátům, respektive podpoře Vitalije Klička, který byl dlouhodobě před Euromajdanem považovaný za nejvýznamnějšího vyzyvatele Viktora Janukovyče. I přesto je ale Porošenkův mandát nebývale silný a záleží jen na něm, jak s ním naloží. Sice nebude mít kvůli změnám ústavy zdaleka takové pravomoci jako jeho předchůdce, ale zůstane mu podobně jako v České republice velká neformální autorita.
Ukrajinci po svržení zkorumpovaného Janukovyče očekávají v zemi hluboké změny, a právě proto bude muset nový prezident výrazně zprůhlednit svůj úřad a dát tak příklad ukrajinské společnosti. Porošenkovi slouží ke cti, že některé konkrétní kroky v tomto směru již podnikl anebo přislíbil. Hned druhý den po volbách zveřejnil částku, kterou vydal na předvolební kampaň. Vzhledem ke svému podnikání je zároveň jasné, že všechny peníze byly jeho vlastní. Před volbami také slíbil, že prodá svou firmu Roshen, která je jeho „vlajkovou lodí “. Součástí lepší sebeprezentace Porošenka je dokonce i tak banální věc jako je znalost anglického jazyka, což dodnes nebylo ve vysoké ukrajinské politice zvykem.
Naopak poněkud problematické je, že Porošenko nechce prodat svůj vlivný televizní Pátý kanál, který sehrál mimo jiné významnou roli již v tzv. Oranžové revoluci v roce 2004. Kromě toho se ve volbách do kyjevského zastupitelstva v okolí tandemu Porošenko-Kličko objevilo několik podezřelých osob spojených s bývalým nechvalně proslulým starostou Kyjeva Leonidem Černoveckým. Něčeho podobného se ale bohužel lze v současnosti na Ukrajině vyvarovat jen velmi těžko. I proto je velmi dobře, že Porošenko bude pod výrazně větším společenským tlakem (Majdan v Kyjevě se stále odmítá rozejít) než jeho předchůdci a nebude si moci dovolit opakovat jejich excesy.
Nedílnou součástí procesu transformace Ukrajiny bude i Porošenkova zahraniční politika. Rusko pochopitelně musí zůstat důležitým sousedem a obchodním partnerem, což ostatně zdůraznil ve svých projevech i sám Porošenko. Nicméně bez pomoci EU je transformace Ukrajiny prakticky nemožná, což jasně dokazuje i ukrajinská neschopnost v celém období od získání nezávislosti (Ukrajina je dodnes výrazně pod svou hospodářskou úrovní z roku 1990). A právě pro tento účel byl dlouhodobě výrazně proevropský Petro Porošenko jednoznačně nejlepším prezidentským kandidátem. Velmi pragmaticky naopak v tomto ohledu působí jeho odmítnutí NATO, které skutečně na Ukrajině nemá narozdíl od EU podporu. Právě v tomto v dobrém slova smyslu pragmatickém přístupu se Porošenko výrazně liší i od dnes již zapomenutého Viktora Juščenka.
Když Porošenko v březnu prohlásil, že Ukrajina může vstoupit do EU někdy kolem roku 2025, tak to vypadalo jako naivní utopie. Vzhledem k agresivní politice Ruska je ale velmi dobře možné, že podobné přibližování Ukrajiny k EU bude postupně naplňováno. A je pouze na samotném Porošenkovi nakolik se mu podaří Ukrajinu změnit a zapíše se do ukrajinské historie anebo upadne v zapomnění tak jako předchozí dva prezidenti, kteří skončili katastrofálně.
