Zdálo by se, že v podmínkách probíhajícího otevřeného konfliktu v Donbasu bude kampaň před ukrajinskými parlamentními volbami zajímavější, než kdy jindy. Opak je pravdou. Přinejmenším v ulicích Lvova působí probíhající kampaň spíše nudně a soustředí se na vylepování předvolebních plakátů, respektive rozdávání agitačních materiálů na několika málo „tradičních“ místech v centru města. S jistou nadsázkou lze říci, že podobně rozšířené jsou reklamy lákající na fotbalové zápasy Šachtaru Doněck, který kvůli bojům v Doněcku hraje část svých domácích utkání v „Aréně Lvov“ postavené pro mistrovství Evropy v roce 2012.
Ze známých tváří jsou na plakátech asi nejviditelnější premiér Jaceňuk a pilotka Savčenková kandidující za stranu Baťkivščyna Julie Tymošenkové, která se zcela zjevně neodvažuje připomínat voličům svou vlastní, dnes značně nepopulární, tvář. V záplavě nudných předvolebních hesel jako Jaceňukovo „Vyber evropského premiéra“ nebo „Čas spojit se“ Bloku Petra Porošenka snad nejvíce zaujmou výzvy nacionalistické Svobody k „bezvízovému režimu s EU a vízovému s Ruskem“ či strany primátora Lvova Andrije Sadového, který nechce „žádného exposlance v novém parlamentu“.
Na první pohled tedy žije Lvov zcela klidně jako vždy a ani předvolební kampaň nepřináší do města příliš vzrušení. Pod povrchem ale lze cítit stíny tragédie v Donbasu, která zasahuje i zdánlivě vzdálenou Halič. Naplno se veškeré nahromaděné emoce projevily ve středu, kdy se lvované loučili s padlým vojákem dobrovolného praporu Ajdar Viktorem Hurňakem, který zemřel 19. října ve věku 27 let a jehož od vojenského řeckokatolického kostela svatého Petra a Pavla (před válkou římskokatolický jezuitský kostel) v centru města doprovázely na Lyčakovský hřbitov přinejmenším stovky lidí.
Sám pohřeb působící jako emociálně vypjatá patriotická manifestace se uskutečnil za zvuků ukrajinské hymny a dnes již proslulé lidové (lemkovské) písně „Hej, plyve kača“, která se v podání skupiny Pikkardijska Tercija stala neformální hymnou mrtvých z Majdanu. Po samotném pohřbu se na čestném místě vedle pomníku Sičových střelců (jednotek Ukrajinské lidové republiky v letech 1917–1921) a za zdí slavného polského hřbitova lvovských Orlat nahromadilo velké množství květů v ukrajinských národních barvách.
Parlamentní volby jsou sice zásadní událostí, od které se bude odvíjet další směřování Ukrajiny, ale ve srovnání s donbaskou tragédií působí pomíjivě. Středeční pohřeb je jasným důkazem toho, že příměří na Donbasu nefunguje a je tedy jen otázkou času, kdy na Lyčakovském hřbitově spočinou vedle Viktora Hurňaka a čtrnácti jiných padlých vojáků další mladí Ukrajinci, kteří odjeli na východ bránit svoji vlast. V celkovém obrazu konfliktu bohužel podobné zcela konkrétní lidské tragédie zapadají do „šedi“ statistik padlých a válečných map. Přesto by právě na ně měl být kladen největší důraz ve snaze o přinejmenším skutečné zastavení bojů (což je asi maximum, kterého lze nyní dosáhnout), aby na východě Ukrajiny zbytečně neumírali další mladí lidé.
