Ve svém posledním blogu jsem tady napsal, že se věci na Ukrajině „začínají hýbat“. Jistě toho lze proti této tezi namítnout velmi mnoho, a to obzvlášť pokud je vyslovena jen obecně. Proto je načase tento pohyb ilustrovat nějakým konkrétním příkladem. V poslední době se totiž na Ukrajině odehrává poměrně bouřlivá kauza okolo oligarchy Ihora Kolomojského a státní firmy Ukrnafta, resp. Ukrtransnafta, ve kterých sice ukrajinský stát vlastní většinový podíl akcií (51 %, resp., 100 %), avšak fakticky je až doposud kontroloval právě Kolomojskyj. Do čela kampaně proti němu se postavil známý investigativní novinář ze serveru Ukrajinska pravda Serhij Leščenko, který byl v loňských parlamentních volbách spolu se svým kolegou Mustafou Najemem zvolen do parlamentu za Blok Petra Porošenka.
Ihor Kolomojskyj patří dlouhodobě ke skupině nejmocnějších ukrajinských oligarchů. Vlastní mimo jiné skupinu Privat, jejíž součástí je i stejnojmená banka. Kromě toho mu patří i část ukrajinských médií včetně zpravodajské agentury Unian nebo skupiny 1+1, do níž patří i stejnojmenný televizní kanál. Vzhledem k tomu, že se Kolomojskyj v průběhu ukrajinské revoluce na začátku roku 2014 postavil jednoznačně za novou vládu a snažil se prezentovat jako ukrajinský vlastenec, byl „odměněn“ postem gubernátora ve své rodné Dnipropetrovské oblasti.
Faktem je, že se mu podařilo udržet v oblasti klid a zároveň výrazně pomohl posílit ukrajinskou bojeschopnost financováním některých dobrovolných praporů bojujících v Donbasu. Až doposud se zdálo, že Kolomojskyj, narozdíl od nejbohatšího Ukrajince Rinata Achmetova, turbulentní situaci na Ukrajině úspěšně vytěžil ve svůj prospěch. Právě proto mimo jiné panovaly obavy z jeho narůstajícího vlivu a z toho, že si buduje vlastní soukromou armádu. Nyní ale byla jeho pozice silně oslabena.
O co tedy šlo v případě zmíněných firem? Kolomojskyj fakticky prodával ropu firmy Ukrnafta své vlastní skupině Privat za nižší ceny, než za jaké by se prodala na aukcích a poté ji dále zpracovával ve svém vlastním závodu v Kremenčuku, k čemuž používal infrastrukturu Ukrtransnafty. Zároveň také odmítal vyplácet dividendy aukcionářům Ukrnafty (tedy i ukrajinskému státu), což zdůvodňoval tím, že mu státní Naftohaz neplatil za zemní plyn vytěžený právě Ukrnaftou.
V důsledku toho byl nejdřív odstraněn předseda představenstva Ukrtransnafty, který byl Kolomojského člověkem a následně parlament schválil zákon, který zamezuje bránit vyplácení dividend Ukrnafty. V reakci na to sám Kolomojskyj s ozbrojeným doprovodem obsadil sídlo Ukrtransnafty, ale ukrajinská policie zde brzy získala kontrolu, čímž se Kolomojskyj definitivně zdiskreditoval. Po tomto incidentu je už jen otázkou času, kdy skončí i ve funkci gubernátora Dnipropetrovské oblasti. Pochopitelně nelze Kolomojského podceňovat, jeho vliv na Ukrajině je stále velmi vysoký. Z probíhajících událostí se ale nicméně zdá, že období své největší slávy již má za sebou a posledními kroky zcela odhalil svou skutečnou tvář. Nadále se bude už jen těžko schovávat za obraz vlastence.
Na tomto konkrétním případu lze vidět, že i když to někdy trvá, tak přeci jen na Ukrajině skutečně dochází k určitým pozitivním změnám. Ty by ovšem byly zcela nemožné bez nasazení takových lidí jako je právě Serhij Leščenko a jemu podobných aktivistů, kterým se podařilo v ukrajinském parlamentu prosadit již celou řadu nových reformních zákonů. To pochopitelně ještě zdaleka nestačí. Ke skutečným změnám bude potřeba ještě mnoho usilí a času. Omezování vlivu lidí, jako je Ihor Kolomojskyj, je ale jednoznačný krok správným směrem.
