V posledních týdnech byla Ukrajině opět věnována zvýšená pozornost. Plná implementace druhého minského protokolu podepsaného 11. února byla od počátku kvůli jeho obsahu nemožná. Situace přímo v místech bojů se ale nicméně po obsazení Debalceve, jehož se příměří podle představitelů samozvaných lidových republik netýkalo, skutečně uklidnila. Mezitím se v Kyjevě za účasti řady vrcholných evropských politiků uskutečnily vzpomínkové akce k prvnímu výročí „revoluce důstojnosti“, které jen potvrdily status Euromajdanu a oběti takzvané Nebeské setniny jakožto nového ukrajinského národního mýtu, který hluboko zakořenil v kolektivní paměti Ukrajinců.
Podobně jako v případě doněckého letiště i boje o město Debalceve měly především symbolický význam. I přes zjevné chyby ukrajinského velení se rozhodně nejedná o nějakou drtivou porážku Ukrajinců ani tragédii podobnou té loňské u Ilovajsku. Ústup Ukrajincům paradoxně v jistém smyslu pomohl. Zaprvé zmizela poslední kapsa uprostřed nepřátelského území ovládaná ukrajinskými jednotkami. Tím se narovnala frontová linie, kterou nyní mohou Ukrajinci mnohem snáze bránit. Zadruhé definitivně snad i těm nejnaivnějším ukázala, že Rusové a jimi podporovaní ozbrojenci si vykládají dohody zcela po svém, což naprosto vylučuje jakékoliv diplomatické urovnání konfliktu.
V souvislosti s nedávnými událostmi se znovu začalo mluvit o eventuálních dodávkách zbraní Ukrajině. V této diskusi se ale ztrácí některé naprosto zásadní věci. Jistě je důležité co nejrychleji zastavit ozbrojený konflikt v Donbasu. To nicméně není věc, na které by stála budoucnost Ukrajiny. Frontová linie na východě je od loňského léta víceméně statická a oblast ovládaná ozbrojenci (dnes navíc výrazně menší než loni na jaře) podporovanými z Ruska nemá tendenci se rozšiřovat. Zdá se, že ani přístavní město Mariupol není v současnosti bezprostředně ohroženo. Situace je natolik zakonzervovaná, že dodávky zbraní, kterých ostatně mají Ukrajinci dostatek, nemohou mít žádný vliv na ukončení války.
Je naopak potřeba celou diskusi a pomoc stočit úplně jiným směrem. Stále platí, že Ukrajina bez okupované části Donbasu bez problémů přežije. Naprosto nezbytně ale potřebuje hluboké vnitřní reformy, které se budou týkat i armády. Bez nich se z Ukrajiny nikdy nestane silný stát, který se nakonec v případě prohlubující se krize v Rusku bude schopen sám bez cizí pomoci vypořádat i s válkou na východě země a reintegrovat obsazené regiony. Proto je dobře, že se na Ukrajině angažují takoví lidé jako například bývalý slovenský ministr financí Ivan Mikloš, který byl „architektem“ úspěšných reforem za vlády Mikuláše Dzurindy a jenž se nyní stal poradcem ukrajinské ministryně financí.
Ukrajinci nejčastěji uvádějí jako vzor, který by chtěli následovat, Polsko a Gruzii. I přes jistou dávku opatrnosti a nezbytné skepse se zdá, že se věci na Ukrajině pomalu začínají hýbat. Zásadní reformy by se měly postupně implementovat již letos, ale jakékoliv změny budou jistou dobu trvat. Zázraky se nedějí přes noc, takže na výsledné efekty si budeme muset počkat. Ukrajinci si musí důsledně hlídat vládu, ale také zůstat trpěliví a sami se zbavit hlubokých nánosů minulosti a mnoha zakořeněných patologických jevů v čele s korupcí.
A my bychom místo jalových diskusí o dodávkách zbraní měli Ukrajině usilovně pomáhat s její transformací. Pro začátek by stačilo konečně plně implementovat Asociační dohodu s Evropskou unií, která je základem dlouhodobých změn. Je ostuda, že jí Česká republika (mimochodem jako jediný člen Visegrádské skupiny) ještě neratifikovala.
