Po více než měsíci od voleb má Ukrajina konečně vládu. Kromě očekávaných tří nejsilnějších stran (Lidová fronta A. Jaceňuka, Blok Petra Porošenka a Svépomoc lvovského primátora A. Sadového) nakonec koalici nazvanou „Evropská Ukrajina“ podpořila i Radikální strana Oleha Ljaška a Baťkivščina Julije Tymošenkové. Dohromady má všech pět frakcí v parlamentu ústavní většinu 302 poslanců. Kromě toho lze očekávat i podporu části formálně nezávislých poslanců zvolených v jednomandátových obvodech. To ostatně potvrzuje i dřívější hlasování z 27. listopadu, při kterém podpořilo kandidaturu A. Jaceňuka na funkci premiéra dokonce 341 poslanců.
Oproti předchozí přechodné vládě sice došlo k řadě změn, ale klíčové posty zůstaly stejným ministrům. Svou pozici si udržel Pavlo Klimkin (zahraničí), Arsen Avakov (vnitro), Stepan Poltorak (obrana) i Pavlo Petrenko (spravedlnost). Z výrazných tváří minulé vlády naopak skončil původně regionální politik (primátor města Vinnycja) Volodymyr Hrojsman, který se stal po útěku Viktora Janukovyče vicepremiérem pro regionální politiku a nyní je předsedou nového parlamentu. Zcela tentokrát chybí i aktivisté Majdanu, které v minulé vládě zastupoval jeden z vůdců takzvaného AutoMajdanu Dmytro Bulatov.
Zvláštností nové vlády a zároveň v jistém slova smyslu potvrzením toho, že se Ukrajina za poslední rok zásadně změnila, je angažmá zahraničních odborníků, kterým Porošenko narychlo udělil ukrajinské občanství. Jedná se o tři osoby. Novou ministryní financí se stala Američanka s ukrajinskými kořeny Natalija Jaresko, která však již delší dobu žila na Ukrajině a působila mimo jiné na Lvovské katolické univerzitě. V USA vystudovala na Harvardské univerzitě, později pracovala v State departmentu a po rozpadu SSSR na americkém velvyslanectví v Kyjevě. Ministrem ekonomiky se pro změnu stal Litevec Ajvaras Abromavičus, který je spoluvlastníkem švédské investiční společnosti East Capital působící i na Ukrajině. Posledním z cizinců je ministr zdravotnictví Alexandr Kvitašvili, který byl na stejné pozici v gruzínské vládě v letech 2008–10 a později až do roku 2013 rektorem univerzity v Tbilisi.
Největší výzvou pro novou vládu jsou hluboké reformy, které by měly Ukrajinu od základů přebudovat. Prozatím se zdá, že to nová vláda myslí s reformami skutečně vážně a vzhledem k pohodlné většině v parlamentu a oslabeným pravomocem prezidenta by jejich prosazení nemělo být zásadním problémem. Nesmíme ale zapomenout, že se v kabinetu angažují i někteří staří známí. Například vicepremiér Vjačeslav Kyrylenko je poslancem nepřetržitě od roku 1998 a byl ministrem ve vládách Jurije Jechanurova a Julije Tymošenkové v letech 2005–2006.
Jistým nebezpečím je také spolupráce s populistickou Radikální stranou Oleha Ljaška a Baťkivščinou. Oleh Ljaško byl známým investigativním novinářem Serhijem Leščenkem (dnes poslancem za Blok Petra Porošenka) již v minulých volbách označen za člověka oligarchy Serhije Lovočkina, který byl šéfem Janukovyčovy prezidentské administrace a nyní je poslancem za Opoziční blok tvořený lidmi ze Strany regionů. O tom, že je Ljaškova strana projektem tohoto oligarchy, spekulovala ukrajinská média i před říjnovými volbami. Juliji Tymošenkovou zase kromě množství jiných skandálů kompromituje dokument nalezený v Janukovyčově rezidenci, podle kterého se měli oba politici v roce 2009 dohadovat na rozdělení funkcí v celé zemi na dalších dvacet let až na úroveň okresů.
I přesto mají tři nejsilnější strany pohodlnou (byť ne ústavní) většinu. O osudu nové vlády a změn na Ukrajině tedy nebudou rozhodovat rozmary Oleha Ljaška či Julie Tymošenkové, ale především to, nakolik budou schopni spolupracovat premiér s prezidentem. Zatím mají stejné cíle, což dává ambiciózním reformním programům šanci na úspěch. Ten zvyšuje i silný tlak zezdola, který bude po probuzení občanské společnosti na Majdanu na vládu zcela jistě vyvíjen. Je tedy jisté, že se Jaceňukova vláda zapíše do dějin Ukrajiny. Zdali přinese Ukrajině historické změny, nebo skončí jako odstrašující případ další neschopnosti ukrajinských elit, ale záleží jen na ní.
