Nedávno uplynul první rok funkčního období ukrajinského prezidenta Petra Porošenka. Při této příležitosti měl prezident bilanční projev v parlamentu a později i speciální tiskovou konferenci. Až na výjimky Ukrajina postupně vymizela z (nejen) českého zpravodajství, a proto se zdá, že se na ní „vůbec nic neděje“. Zaznívají hlasy, že reformy probíhají příliš pomalu a situace v zemi se nijak nemění. Změny, které by byly před Euromajdanem nemyslitelné, jsou však značné.
K jednoznačně nejfrekventovanějším výrazům posledního roku patří již zmíněné „reformy“. Ukrajinci očekávají od nové vlády zásadní zlepšení situace v zemi, k níž jsou potřebné hluboké systémové změny, tak jak se to podařilo například v Gruzii, jež je pro Ukrajinu spolu s Polskem obrovským vzorem. Není proto náhoda, že na Ukrajině v současnosti působí v různých funkcích celá řada Gruzínců včetně bývalého prezidenta Saakašviliho, který byl jmenován gubernátorem Oděské oblasti.
Řada reformních zákonů už skutečně byla přijata, přičemž zřejmě tou nejviditelnější změnou je v tomto směru zřízení nového protikorupčního úřadu. Nakolik bude efektivní ale těžko soudit. Obecně není největším problémem samotné přijímání reformních zákonů, nýbrž jejich reálná implementace, která bohužel mnohdy pokulhává.
Ze západu pak často zaznívají stížnosti, že reformní proces probíhá příliš pomalu. Pokud má ale Ukrajina být skutečně demokratickou zemí, tak nelze legislativní proces urychlit. Stačí se podívat na to, jak dlouho již leží v českém parlamentu doposud neratifikovaná Asociační dohoda s Ukrajinou. Těžko tedy můžeme po Ukrajině chtít, aby zvládla za půl roku tak složitý proces, jako je například přijetí nové ústavy. Změn, ke kterým musí na Ukrajině dojít, zkrátka nelze dosáhnout přes noc.
Kromě samotných reforem došlo k důležitým změnám i na úrovni společnosti. Od Euromajdanu se i v důsledku ruské agresivní politiky ve větší míře než kdykoliv předtím od vyhlášení nezávislosti konsolidovala ukrajinská společnost a národní identita. Důkazem toho bylo mimo jiné sponntání odstraňování komunistických symbolů, které bylo nakonec vtěleno do takzvaného „dekomunizačního“ zákona. O tom, nakolik je Ukrajina prolezlá touto symbolikou, svědčí to, že bude v důsledku tohoto zákona potřebné přejmenovat mimo jiné zhruba 3 % všech ukrajinských obcí a měst včetně více než milionového Dněpropetrovska.
První rok od zvolení Porošenka prezidentem zásadní průlom v rozvoji Ukrajiny nepřinesl a snad ani nemohl přinést. Na prezidenta a především pak vládu v čele s premiérem Jaceňukem se snáší čím dál tím větší kritika. Pokud svou současnou šanci promarní, tak už další nedostanou. Od (ne)úspěchu reforem se bude mimo jiné odvíjet budoucí obraz současných ukrajinských politiků a to, zdali budou opěvováni jako národní hrdinové nebo skončí v propadlišti dějin jako poslední dva ukrajinští prezidenti. Prozatím je i přes některé negativní jevy na jednoznačné soudy stále příliš brzy. Až uplyne druhý rok od zvolení Petra Porošenka, tak bude situace o něco jasnější.
Pořád ale platí, že by pomoc z EU a podpora Ukrajiny měla být daleko jednoznačnější. Signálem toho, jak jednotlivým státům EU záleží na pomoci Ukrajině, je ostatně samotná ratifikace Asociační dohody. Zatímco Litva, Lotyšsko a Rumunsko ji ratifikovali již loni v červenci, řada států včetně Česka ji stále po víc než roce od podepsání nedokázala dotáhnout do konce.
