Polský ministr zahraničí Grzegorz Schetyna si v poslední době vysloužil značnou pozornost a kritiku v Rusku. Jeho vyjádření o tom, že by bylo možné uspořádat vzpomínkové akce k 70. výročí konce druhé světové války nikoliv v Moskvě, ale v Polsku, Berlíně nebo Londýně, zde narazilo na silný odpor. V souvislosti nejen s pokračující válkou na východě Ukrajiny je však diskuse o letošních vzpomínkových akcích k uctění tohoto kulatého výročí zcela legitimní.
Připomínat si konec války vojenskou přehlídkou v Moskvě je v současnosti i z elementárního morálního hlediska přinejmenším kontroverzní. Rusko je totiž vnitřně stále méně svobodným státem, kde jsou pronásledováni názoroví oponenti, ale i příslušníci některých menšin. Kromě toho Rusko aktivně přispívá k pokračování války v Donbasu, kde denně umírají vojáci i civilisté.
Pochopitelně nelze přepisovat historii a fakt, že Sovětský svaz zásadně přispěl k porážce nacistického Německa, je nepopiratelný. Stejně tak ale nelze zapomenout na to, že zásluhy na porážce třetí říše a jejích spojenců nemá pouze Sovětský svaz, ale všichni, kdo proti ní bojovali v čele s armádami USA a Velké Británie. Navíc je zcela nezpochybnitelným faktem, že Sovětský svaz k zahájení druhé světové války značným způsobem přispěl podepsáním paktu Ribbentrop-Molotov a svojí okupací východní poloviny Polska, pobaltských zemí, částí Rumunska a zahájením války proti Finsku. Stejně problematické jsou i sovětské válečné zločiny v čele s katyňským masakrem nebo poválečná anexe již zmíněného Pobaltí, částí Rumunska a východního Polska. Poslední z nich si navíc vynutila traumatické přesuny milionů obyvatel napříč Evropou, což způsobilo spolu s holocaustem a válečným běsněním absolutní rozvrat a diskontinuitu mnoha středo a východoevropských regionů.
I přesto, že je třeba na podobné události nezapomínat, zločiny staré více než sedmdesát let, za které lidé narození po válce pochopitelně nemohou, samy o sobě nemohou být hlavním problémem. Tím nicméně je současná reflexe těchto událostí. Není žádným tajemstvím, že německá společnost se po lopotné cestě vyrovnala se zločiny nacismu důstojně a celospolečenské diskuse na téma vlastních válečných zločinů proběhly i v mnoha zemích, které byly nacistickým Německem okupovány, spolupracovaly s ním, anebo proti němu bojovaly. V Rusku naopak téměř jakákoliv kritická reflexe sovětského období a především pak stalinismu spolu s jeho zločiny, počínaje ukrajinským hladomorem a konče katyňským masakrem či zimní válkou, chybí.
V souvislosti s tím vyvstávají pochybnosti o tom, zdali je nezbytné, aby se český prezident nebo jakýkoliv jiný vrcholný evropský politik účastnil vojenské přehlídky v Moskvě. Když už kvůli ničemu jinému, pak proto, že v ČR připadá státní svátek na 8. května, kdy byla podepsána německá kapitulace. Uvidíme, jak budou vypadat oficiální vzpomínkové akce v ČR, ale vzhledem k prezidentově plánu návštívit 9. května Moskvu vážně hrozí po 28. září, 28. říjnu a 17. listopadu zneuctění dalšího významného českého státního svátku.
Diskuse o místu a podobě vzpomínkových akcí k 70. výročí druhé světové války je zcela legitimní a neexistuje důvod, proč by na ně Rusko mělo mít monopol. Jedná se o událost celosvětového významu. To platí obzvlášť s přihlédnutím k současné mezinárodní situaci a vnitřní situaci v Rusku. Další otázkou navíc zůstává, zdali je sedmdesát let po válce vhodným způsobem uctění jejích obětí, o které by mělo jít především, pořádání obrovské vojenské přehlídky na Rudém náměstí. Proč by nemohla proběhnout civilní pietní akce věnovaná všem nevinným obětem války za účasti vrcholných evropských politiků na Westerplatte či v Berlíně nebo jinde?
