K očekávanému úternímu setkání Vladimira Putina s Petrem Porošenkem v Minsku nakonec došlo. I přes pozitivní rétoriku se žádné velké překvapení nekoná. Oba prezidenti si potřásli rukou (byť u Porošenka byla ve tváři vidět značná nechuť) a rozmlouvali za zavřenými dveřmi, aby se následně rozešli každý svou cestou.
Porošenkův mírový plán byl sice všemi odsouhlasen, ale kromě toho Putin zároveň alibisticky dodal, že nemůže jednat o zastavení střelby, neboť Rusko není stranou konfliktu. Poslední zprávy nicméně přítomnost ruských vojáků na Ukrajině definitivně potvrzují, což Putina do jisté míry zahání do slepé uličky. Mimo jiné i proto, že ozbrojenci z Donbasu nemají šanci uspět samostatně proti ukrajinské armádě a válku s Ukrajinou si zároveň Rusové podle průzkumů jednoznačně nepřejí. Podle toho, jak aktuálně eskalovala situace v Donbasu, si z toho Putin ale zatím evidentně těžkou hlavu nedělá.
Celkový výsledek minského summitu rozhodně nelze pokládat za velké zklamání. Jednak se od něj všeobecně příliš mnoho nečekalo a navíc je minimálně ze dvou důvodů jeho výsledek pro Ukrajinu pozitivní. Jednak jsou obě strany stále v kontaktu, což je vždy lepší, než když spolu nemluví. Zázraky v aktuální situaci bohužel očekávat nemůžeme. Zadruhé pak kvůli tomu, že si Petro Porošenko narozdíl od Putina zachoval tvář. Byl to totiž on, kdo naléhal na přijetí mírového plánu a projevil snahu situaci řešit. Nikdo ho nyní nemůže vinit z toho, že nechce vojenský konflikt na Ukrajině ukončit. Porošenko má svůj tah za sebou a nyní je řada na Putinovi, aby ukázal nakolik myslí svá slova o zastavení konfliktu vážně.
V zajímavé pozici se ocitli i další aktéři summitu. Představitelé EU zůstali v roli pouhých statistů, kteří přihlíželi z pozadí a neměli na nic zásadního vliv. Za velkého vítěze se naopak může považovat Aleksandr Lukašenko. Jeho role „zlého muže“ Evropy byla zastoupena Putinem. Prezident Běloruska, který jako persona non grata nemůže cestovat do členských států EU, přivítal unijní představitele ve svém prezidentském paláci v Minsku a jeho hříchy jsou přinejmenším dočasně zapomenuty.
Zároveň se zdá, že Lukašenko pokračuje ve své vlastní hře, neboť se odmítl připojit k ruskému embargu na dovoz potravin z EU, které nyní do Ruska proudí přes Bělorusko. Tahle situace mimo jiné dokazuje, že velkolepý projekt Celní unie mezi Běloruskem, Ruskem a Kazachstánem, který má být nahrazen takzvanou Eurasijskou unií, je do značné míry fikcí. Pokud by taková unie skutečně fungovala, k něčemu podobnému by nemohlo dojít. I to je jen jeden z mnoha dílků skládačky, který dokazuje, že Rusko není zdaleka tak silné jak by se mohlo zdát.
I kvůli tomu bychom si neměli nechat od Ruska diktovat témata, o kterých se mluví. Pokud někde Rusové skutečně drtivě vyhrávají, pak je to v informační válce. Sestřelení malajsijského civilního letounu je dávno zapomenuto, o anexi Krymu nemluvě. I proto je důležité v současné situaci nazývat věci pravým jménem a nenechat se vmanipulovat do této hry. Prvním krokem je otevřeně přiznat, i přes tvrdohlavé Putinovo odmítání, fakt ruské agrese na východní Ukrajině a konečně začít pořádně podporovat Ukrajinu. Sankce jsou prvním důležitým krokem, ale nemělo by u nich skončit. Na řadě by měla být reálná materiální pomoc Ukrajině.
