Zatímco naprostá většina zemí již ratifikovala Asociační dohodu mezi EU a Ukrajinou, jejíž nepodepsání stálo na počátku Euromajdanu, v České republice stále ještě chybí souhlas Poslanecké sněmovny, který může přijít nejdříve po prázdninách. ČR je tak zdaleka nejpomalejší zemí bývalé „východní Evropy“, ve které k ratifikaci nedošlo.
Nedostatek vůle dokončit tento proces je dalším z řady excesů, které nenávratně ničí českou pověst na Ukrajině. Celá situace je o to zarážející, že Ukrajina patří dlouhodobě mezi prioritní země české exportní strategie. Jak jinak podpořit české investice na Ukrajině než ratifikací a implementací dohody, jež vytváří zónu volného obchodu s EU?
Předseda KDU-ČSL a místopředseda vlády Pavel Bělobrádek nedávno v facebookové diskusi namítal, že vláda má o ratifikaci Asociační dohody zájem, ale Poslanecká sněmovna se jí prozatím nemohla zabývat kvůli tomu, že by poslanci KSČM projednávání obstruovali. Vzhledem k tomu, že dohoda byla parlamentu předložena již loni v září, že byla na řádném programu poslední schůze sněmovny a že analogické Asociační dohody s Gruzií a Moldavskem ČR ratifikovala již letos na jaře, se jedná o velmi chabou výmluvu. Těžko může obstát i argument, že v jiných zemích podobné strany jako KSČM nemají, neboť například v Itálii hlasovalo proti ratifikaci celých 112 z celkového počtu 630 poslanců.
Celá situace kolem ratifikace jednoznačně svědčí o nedostatku vůle dotáhnout věc do konce. Jak je možné, že ve čtyřech členských zemích EU (Bulharsko, Rumunsko, Litva a Lotyšsko) došlo k ratifikaci již loni v červenci a v ČR to stále nejde? Obzvláště nelichotivě vypadá srovnání s východními členskými zeměmi EU, s nimiž bychom měli sdílet mnohé zahraničněpolitické priority. Kromě Slovinska totiž všechny tyto země zvládli ratifikaci ještě v průběhu loňského roku. A to včetně údajně „proruského“ Maďarska.
Vůbec největším problémem je to, že Ukrajina byla kvůli jiným problémům do jisté míry odsunuta na druhou kolej. Přitom stále musí čelit válečnému konfliktu na svém území, ve kterém pravidelně umírají ukrajinští vojáci, obrovským ekonomickým problémům a potřebě hlubokých reforem. Ukrajinci jsou nuceni spolehnout se jen na sebe, což je v určitém slova smyslu jistě dobře, neboť pokud dovedou transformaci své země do konce, bude to jen jejich zásluha. Ale přinejmenším konkrétní motivaci ke změnám ve své zemi by si zasloužili. V této situaci stojí za připomenutí, že Ukrajinci na Majdanu umírali mimo jiné pod vlajkami EU, protože chtějí žít v normální zemi.
Pokud není vůle dělat nic jiného, tak by měla být prioritou přinejmenším co nejrychlejší implementace Asociační dohody, která by mohla Ukrajině reálně pomoci. Rychlost některých zemí v čele s ČR ale jednoznačně ukazuje, že Ukrajina zkrátka přestala být prioritou. A tak zatímco je evropská pomoc Ukrajině takřka nulová a Ukrajinci musí téměř o všechno bojovat sami, někteří politici stále opakují ohranou písničku o občanské válce nebo extremistech a pověst České republiky tím dostává další rány. Důkazem toho je i tento blog na webu zpravodajského serveru Ukrajinska pravda. Pokud budou čeští politici tuto ostudu komentovat podobně alibisticky jako místopředseda Bělobrádek, tak se ale bohužel změny k lepšímu nedočkáme. Bylo by zajímavé sledovat, jak by si s podobným alibistickým přístupem poradili s výzvami, kterým čelí současná Ukrajina.
