V jednom z blogů na konci února, tedy bezprostředně po útěku Viktora Janukovyče z Kyjeva, jsem psal o tom, že jeho pád je sice důležitým krokem kupředu, ale zároveň je jen začátkem mnohem delší cesty. V zásadě totéž lze aplikovat i na poslední vývoj v Donbasu. Osvobození Slavjansku, Kramatorsku a několika dalších menších měst je významným pokrokem, ale rozhodně ne koncem pacifikace Donbasu. Na to ostatně bezprostředně po osvobození obou měst upozornil i nový prezident Petro Porošenko.
I přes viditelně výraznou převahu ukrajinských jednotek mají ozbrojenci stále ještě dostatek síly, aby se nějaký čas dokázali bránit. A to obzvláště ve velkých městech, jako je Doněck nebo Luhansk, jejichž dobytí bude výrazně težší. Ukrajinská armáda stále ještě není v ideálním stavu a navíc si musí na rozdíl od separatistů dávat pozor i na to, aby nedošlo ke ztrátám na životech civilního obyvatelstva.
Není tajemstvím, že ozbrojenci z Donbasu jsou materiálně podporováni z Ruska, a tudíž je jedním z klíčových úkolů ukrajinské vlády zabezpečit společnou hranici tak, aby byli v obou oblastech izolováni. Problém společné hranice spočívá v tom, že od pádu Sovětského svazu nedošlo k její přesné demarkaci. Vzhledem k současnému dění přistoupila ukrajinská strana k její jednostranné demarkaci a zároveň již vypracovala plán na posílení ochrany hranice. V tom totiž spočívá druhý problém. Ukrajinsko-ruská hranice byla vždy snadno propustná a až donedávna na ní neprobíhaly takřka žádné kontroly. K jejímu překročení navíc vždy stačil pouze vnitřní pas, tedy obdoba našeho občanského průkazu. Nakolik ukrajinská vláda v současnosti ovládá hranici v Luhanské oblasti, lze jen těžko říci. Rada národní bezpečnosti a obrany sice tvrdí, že jí plně kontroluje, nicméně podobná prohlášení se objevila již dříve. Není ani třeba dokladovat, že se takové deklarace s odstupem času vždy ukázaly jako nepravdivé.
Kromě samotné silové likvidace separatistů, která je zjevně jen otázkou času, čeká ukrajinskou vládu ještě mnohem složitější zadání. Vůbec nejsložitější, jak ve svém článku nedávno upozornil lvovský zpravodajský portál zaxid.net, totiž bude následná reintegrace Donbasu. Důležitá bude samozřejmě fyzická rekonstrukce poničených oblastí včetně obnovení místní ekonomiky. To ale rozhodně není tím hlavním.
I když se v ozbrojeném odporu zcela evidentně angažují občané Ruska, bezpochyby s nimi spolupracují anebo sympatizují i mnozí místní Ukrajinci, s jejichž loajalitou bude mít nová vláda pochopitelně značné problémy. Jistě se vzhledem k vývoji událostí nejedná o nějakou zásadní většinu populace Donbasu, ale bezpochyby je potřeba s touto skupinou počítat. Stejně tak jako s nedůvěrou lidí, kteří zaznali nějakou újmu v důsledku bojů. Ve zmíněném textu se doslova píše, že v Donbasu je zkrátka příliš mnoho lidí, kteří mají s Ukrajinou „nevyřízené osobní účty“. K tomu, aby se situace normalizovala, je pochopitelně ale také třeba pracovat i s lidmi z oblastí na západ od Donbasu, tak aby byli schopní chápat myšlení Ukrajinců z východu země. A samozřejmě i naopak, mezi Ukrajinci stále bohužel panuje spousta stereotypních představ o těch „na druhé straně země“.
Rekonstrukce Donbasu bude bezpochyby během na dlouhou trať. Asi nejspolehlivějším řešením problému je „koupit“ si místní hospodářským růstem a zvyšováním životní úrovně. Aby k tomu ale vůbec mohlo dojít, je třeba nejdřív silou zlikvidovat ozbrojence v Doněcku a Luhansku. Bylo by hezké vyřešit vše mírovou cestou a jednáním, ale separatisté o ně zcela zjevně nestojí. Z ukrajinské strany se objevilo mnoho pokusů o navázání dialogu včetně nedávného příměří, ani jeden pokus ale nenašel odezvu. Možná nás ukrajinská armáda překvapí a vše se podaří vyřešit relativně rychle. Obávám se nicméně, že se celá operace ještě protáhne, což je (jako vždy v podobných konfliktech) špatnou zprávou především pro obyvatele obou měst.
