Byl 28. říjen. Den státních oslav. Den vyznamenávání zasloužilých. Někdo se těmto starým zvykům směje, já v tomto ohledu souhlasím s konzervativci, že vyznamenávat výjimečné se sluší. Udržuje to tradice a návaznost. Byť, nutno připustit, nad některými oceněnými (od obou prezidentů) člověk kroutil hlavou, nad některými už ani nekroutil, neboť mu zůstal rozum stát.
O státním svátku měl pan prezident Václav Klaus projev, zněly fanfáry, hymna, třáslo se rukama, noviny byly plné fotografií a televizní kamery jenom frčely, aby stihly celou tu parádu postihnout. Událost byla popsaná, projev komentován. O obojím se hrálo v televizi, a jak známo, kdo není v televizi, neexistuje.
Pozornost a sláva, jak se patří a jak to má být
Během všech těch oslav a jejich bedlivého sledování se v koutku krčila malá informace: Marta Kubišová dostala den po státním svátku Řád čestné legie, nejvyšší francouzské státní vyznamenání. Co by za to mnohý náš papaláš dal, kdyby se stal Rytířem čestné legie, jak by se čepejřil a natřásal paví ocas!
Kubišová je první Češka, snad se nepletu, která tento metál dostala. A je to za statečnost. Za to, jak se chovala, když zem plenili kolaboranti a okupanti. Málokterý chlap se uměl chovat s tak samozřejmou odvahou. Francouzi si ženské udatnosti považují, však je to země Johanky z Arcu. O Panně Orleánské se toho napovídalo hodně, ale její krása nikdy vyzdvihována nebyla. Marta Kubišová kromě toho, že byla bezprostředně a přirozeně statečná, byla a je ještě navíc krásná ženská. Jo, a umí zpívat.
- Marta Kubišová vyznamenána Řádem čestné legie autor: Stanislav Peška, zdroj: ČTK
- Marta Kubišová vyznamenána Řádem čestné legie autor: Stanislav Peška, zdroj: ČTK
Netlačí se nikam. Ani se ničím nekasá. A že by měla čím. V současném „celebritálním“ světě je to takový nenápadný člověk, který se v televizi stará o psy a kočky. Kromě toho, že je hezká, umí zpívat, je srdnatá, je taky hodná. „Někde musí být ráj,“ zpívá Kubišová text Pavla Vrby. Ráj lidí i zvířat. Ona takový ráj nosí někde v sobě.
Kolem Kubišové řádu nebyl žádný frmol. Zapadl v závěji zájmu o ty z 28. října. Mnoho věcí tak nenápadně zapadává za prostor vnímání a paměti. I to, jak Marta Kubišová, kdysi rozverné děvčátko z Golden Kids, najednou stála jako symbol v době okupace. Jak byla nejen signatářkou, ale i mluvčí Charty 77. Jak vystoupila na melantrišský balkón v listopadu 1989 aoprášila svou starou Modlitbu pro Martu a obnovila i význam státní hymny jako písně svobodné země.
Jsou mnozí, kteří by to všechno nejraději vymazali nebo tomu dali jiný význam. Mají mnoho důvodů, především snahu vyrovnat se se svojí tehdejší (ale i současnou) občanskou nedostačivostí. Holt jsme nebyli tenkrát tak hrdí a stateční jako Kubišová. Taky nám nikdo Řád čestné legie na hruď nepřipíchne. Martě ho mnozí budou závidět. Tudíž to ocenění zlehčí. Umíme to tady moc dobře. Vzít vážnost tomu, kdo si ji zaslouží. A dodat ji gaunerovi jenom proto, že se o ni umí vehementně a drze přihlásit.
Marta Kubišová nepotřebuje žádná vyznamenání. Ani rozruch kolem své osoby. Pompézní oslavování a plácání po ramenou. Ona se nikam nedere. Marta Kubišová prostě je. A byla. Velmi povšimnutelně. Což stačí. Vydá to za hodně.
Připomeňme si, že Kubiška má 1. listopadu narozeniny. Všechno nejlepší. Vyznamenání nemám. Ani právo ho udělovat. Tak jenom hlubokou úklonu, paní!
