Vladimír Kučera

Nedávno proběhl novinami průzkum veřejného mínění, který zjistil, že jenom osm procent zdejších občanů souhlasí s tím, aby NATO pomohlo Ukrajině.  A pouze sedm procent oslovených by poslalo zbraně. Zdá se, že být to na nás, necháme Ukrajince v rusko-ukrajinském konfliktu v bryndě.

Nemluvme teď o svobodě slova a demokracii. To obojí se musí bránit. Sebevědomí neznamená až přes míru říkat: „Ano, můžeš…“ někomu, kdo škodí. Skutečně sebevědomí umí povědět i zásadní: „Ne.“

Prastarý pozdrav legendárního fotbalového komentátora Víta Holubce - Sportu zdar a fotbalu zvlášť - se mi vybavil, když jsem se už po několikáté díval na záznam prapodivných pohybů Davida Lafaty v trestném území Teplic v sobotním utkání se Spartou. Jako by to ani nebyl trénovaný sportovec, ale guru nějaké šílené sekty, přivolávající své bohy. Však také bůh - vždyť co jiného je při fotbalovém zápase rozhodčí - Libor Kovařík přijal Lafatovu kreativní obětinu a odměnil se mu: pískl pokutový kop.

… píši Vám tento dopis, protože právě vykonáváte funkci hlavy státu. Projevil jste během svého prezidentování nejrůznější zájmy. Pravda, vaše návrhy a postoje nebyly zvětšiny podloženy dostatečnými argumenty, plynoucími ze vzdělání či morálky, byly spíše povrchní až po hospodsku. Nicméně se vždy obracely na dolních deset milionů občanů a velmi autoritativně vyžadovaly řešení. Také se o nich hodně diskutovalo, ze strany vzdělanců a odborníků zpravidla poněkud opovržlivě, to ale není důležité; u těch druhých se většinou chytáte, dle Gaussovy křivky je jich víc, tedy se možná s vašimi řešeními většina ztotožňuje.

Představme si, kdyby přišla zpoza oceánu taková depeše. Zcela jistě by ve staré Evropě nenastal mír. Vladimir Putin není mírotvorcem, byť se ho tak někteří snaží vykreslit. Ruská armáda by se vydala na pochod. Putin by napravil největší geopolitickou chybu 20. století, za niž považuje rozpad SSSR; stal by se možná nejslavnějším ruským vůdcem, imperátorem vší Evropy a přilehlých území. To není pražádná fantasmagorie. Proč že by to dělal? Proto. Má na to přece právo. Prozatím cokoliv udělal, byť proti podepsaným smlouvám, zavedeným pořádkům i dobrým mravům, zdůvodnil tím, že na to měl právo. Oprávnění spasit svět, kteréžto svaté poslání nese Rusko ve svých národních genech, stejně jako skutečnost, že západní svět je určený k zániku, protože velkospasitelství Ruska neumí pochopit a pokorně přijmout.

Je to jako v pohádce: starý, zlý, sebestředný král vyslal mládence hledat nedohledatelné. Když klučina nenajde, potom: hlava dolů. Mstiví panovníci tak činí. Chlapec se bojí o to, co má mezi ušima, a tak hledá a hledá. Pravda, žádný dobrý čin nikdy neudělal, chleba nerozdrobil jako pohádkoví hrdinové, tak na něj hodní mravenci i mouchy při hledání kašlou. Najdi si Zlatovlásku, tedy Peroutkova Hitlera sám, ty kluku ušatá!

Kdysi jako dítě jsem měl rád takovou knížku. Jmenovala se Bohatýři a byla to snad jakási úprava Čelakovského Ohlasu písní ruských pro děti. Vystupovaly v ní postavy jako kníže Vladimír, bohatýři Ilja Muromec a jeho kobylka Buruška Kosmatuška. Taky Čurila Plenkovič, Ilja Volžanin, legendární plavec a kupec Sadko, Slavík Loupežník, který usmrcoval ostrým hvizdem, až narazila kosa na kámen a Ilja Muromec ho pokořil a přivedl jako zajatce na dvůr knížete Jasného Slunéčka.

K polokulatému výročí 17. listopadu se vyjádřil kde kdo. I Alojz Lorenc, tehdy nejmocnější muž v StB. Řekl, že v srpnu 1989 estebáci vyvinuli velké vlivové působení na Václava Havla a ten se nakonec zapojil do utlumení akcí okolo výročí okupace. Lorenc ještě dodal, že zpravodajské služby mají za úkol tlumit radikálnost připravovaných akcí. Neopomněl zdůraznit, že StB všechny opoziční skupiny výrazně a zdařile infiltrovala.

V Německu je podle tamních tajných služeb více než šest tisíc muslimských radikálů. Před třemi roky jich údajně byla polovina. Čtyři sta padesát Němců bojuje pod vlajkou Islámského státu. To jsou dosti hnusná čísla. Nebezpečí militantní fanatické islámské víry, praktikované bez okolků skrze krev „nevěřících“, stále narůstá.

Pavla Landovského jsem osobně potkal tak nejvýš dvakrát, třikrát, a to ještě nebyla žádná exkluzivní setkání. Jen tak ho člověk minul, na chvíli na něm zatančily Landovského decibely. Takové to: „Dobrý den. Těší mě.“  Vlastně žádná potkání, pouze doteky.

Kdysi toužil Edvard Beneš s přispěním Jana Masaryka postavit most mezi Východem a Západem. Této naší „osudové úloze“, vnímání naší národní role i poslání, uvěřili mnozí. I ti, o kterých nelze mluvit jako o naivkách. Třeba profesor Václav Černý v jedné své eseji píše: „Východ nebo Západ? Ani Západ místo Východu, ani Východ místo Západu. Ale: Východ i Západ. (…) Východ i Západ, abychom byli co nejvíce a co nejlépe sami sví, samými sebou. (…) To je předpoklad toho, aby naše kultura, zůstávající českou, byla i v budoucnu taková, jakou ji vídaly naše nejlepší doby: ne pouze západní – ne pouze východní – vskutku lidská.“

Je vcelku pochopitelné, že se Andreji Babišovi sankce proti Rusku zajídají. Mohly by se ekonomicky dotknout jeho Agrofertu. Proto navrhuje třeba pomoc ve formě polní nemocnice. Ta ho nic nestojí. Navíc by si nezadal u Rusů, což se mu v budoucnosti může hodit.

Nejprve ministr obrany Martin Stropnický, pak sám premiér Bohuslav Sobotka prohlásili, že lid český žádná vojska na svém území nepotřebuje, byť by se mu nabízela. Žádné ohrožení nepociťujeme. Asi nám Vladimir Putin zaručil bezpečnost. A ten nekecá.

Položíte-li zdejšímu běžnému občanovi otázku, zda ví, kdo je to Josef Rychtář, nejspíš si bude myslet, že jste blázen, který podceňuje jeho informovanost. Bodejť by to nevěděl… Dovolím si pochybovat, že stejná reakce přijde, když se zeptáte, kdo je sir Nicholas Winton. Jsem přesvědčen, že srovnání těchto dvou jmen v povědomí společnosti jednoznačně vyzní pro podivnou existenci prvně jmenovaného, zatímco znalost o muži, který před počátkem II. světové války zachránil z protektorátu šest set šedesát devět židovských dětí, bude více méně mizivá. Skutečnost, že se 19. května dožívá sto pěti let, samozřejmě také. Kdyby Josef Rychtář ve stejný den slavil jakékoliv nekulaté jubileum, věděl by o tom prostřednictvím peprných bulvárních zpráv i komentářů kde kdo.

„Všechno jde, když se chce…,“ nabízí se staré české úsloví ve dnech druhého výročí nehody Romana Janouška. S člověkem z ulice by se nejspíš příslušné orgány tolik nezdržovaly. Od samého počátku tohoto případu byl nastolen jakýsi „režim zvláštního zacházení“. Jako by se znovu potvrzovalo přesvědčení na všechno naštvaných kverulantů, že všichni jsme si rovni, někteří ovšem rovnější. Obyčejný řidič by už byl rok po rozsudku a od samého počátku s „papíry uloženými v čistírně“. V případě Romana Janouška ale posudek stíhá posudek, ten odborný je následován ještě odbornějším a tak pořád dokola. Výsledek: nic.

„Beránka vlku se zachtělo. Bratříčku, zavírej vrátka!“ Některé písně Karla Kryla ne a ne se stát pamětnickými. Vždycky odněkud vylezou velmi aktuálně a naléhavě. Nyní například ta s textem: „Tak vás tu máme, bratři z krve Kainovy (…), tak vás tu máme, bratři, vnuci Stalinovi…“

Před pár dny jsem seděl ve společnosti lidí, o nichž si myslím, že jsou dost chytří, důvtipní, schopni komunikace, analýzy i syntézy. Navíc jsme, zdá se mi, i dostatečně nepředpojatí. Nikdo z nás také, doufám, nepodléhá Marxovu pošetilství a nemíní svět měnit. Ba ani vysvětlovat. Spíš jenom popsat, nejsme přece žádní novináři leninského typu: organizátoři, agitátoři a propagandisté.

Ne nadarmo Václav Klaus prohlásil po zvolení Miloše Zemana prezidentem, že konečně pravda a láska vyhrály. „Kdybych chtěl použít nadsázku, která u nás tolik běhala, tak já bych řekl, že teď konečně tady zvítězila pravda a láska. A já jsem tomu nesmírně rád a je to obrovské zadostiučinění pro všechny, kteří to s naší zemí myslí dobře,“ řekl bývalý prezident doslova. Otevřel tak s jistou škodolibostí rok 2013; v něm všechno, co je spojováno s tzv. pravdoláskaři, bylo rasantně zatlačeno do defenzivy.

10. prosince 1988 komunistická strana a vláda na okamžik ucukla ze svých zásad: kdo proti nám protestuje, dostane výprask, sprchu z vodních děl a následné represe v podobě problémů v zaměstnání nebo ve škole. Dodržování svobody slova a shromažďování sice českoslovenští komunisté v Helsinkách v roce 1975 pateticky a s velkou slávou podepsali, ovšem pak se drželi svého oblíbeného hesla: „sliby se slibují, blázni se radují“. Zatočili s každým, kdo se podle toho jejich „lidskoprávního“ závazku začal chovat. Signatáři na dnešní dobu vcelku nevinného a mírumilovného manifestu Charta 77 by mohli vyprávět. A přece přišla chvíle, kdy jednostranná rudá dynastie povolila.

Nechci vstupovat do diskuse, zda mají lustrace zůstat zachovány, či jestli se přežily a přišel čas pro jejich zrušení, případně nahrazení jinou normou. Mírně se přikláním k názoru, že měly zůstat po celý život generací, které byly zasaženy odpornostmi, jichž se lustrace týkají.

Miloš Zeman má po úrazu krev v koleni. Nepřeji mu to. Vím, jak to bolí. A bolest a neštěstí nepřeji ani svému nepříteli. Čímž nechci říct, že by byl Zeman mým nepřítelem. Ovšem obávám se, že já jsem nepřítelem jeho. Nikoliv jako konkrétní osoba, nýbrž coby částečka množiny občanů naší země. Současný prezident se občas chová, jako by nás nenáviděl a nechtěl nám dopřát chvíli klidu. Atmosféra u nás nebyla před jeho zvolením právě pohodová a přátelská. Zeman sliboval, že bude spojovat. Byly to ony pověstné sliby hor i s horáky. Však to znáte, kdo se raduje, když se slibuje. Hned poté se prezident zálibně rozhlédl po krajině, na níž vyšlehávaly plamínky zloby, a rozvážně do ní vylil barel oleje. A dál leje a leje.

No, dobře, tak první půle nevyšla. Na mistrovství světa jsme nepostoupili. Mistrovství Evropy nás čeká. Tam se podle nového klíče kvalifikace dostane kdekdo, kdo má obě nohy. Čáp Pelta stojí nad fotbalovým špinavým rybníkem plným kaprů a klape zobákem. Tváří se, že to doopravdy, ale teď už vážně, fakt, bere do rukou. Sešel se s hráčskou „radou starších“, jak to velebně nazval, a našel viníka: Vladimíra Šmicra. Prý po poradě s těmi staršími a otrlými čutálisty.

Okolo Václava Klause je opět frmol. Jistě se spokojeně uculuje a mne si ruce. Má to rád, být středem pozornosti. Tentokrát mu k tomu pomohla Trumanova-Reaganova medaile svobody, kterou Klausovi udělila americká nezisková organizace Victims of Communism Memorial Foundation. Je to ocenění za „celoživotní oddanost svobodě a demokracii“ a jejími nositeli jsou takové osobnosti jako Milada Horáková, Lech Walesa či papež Jan Pavel II.

Kdyby zhudebněné a zveršované slogany o Slovanech, slovanství a slovanských federacích nazpíval jmenovec stínového ministra financí Ivan, mohla by to být velká sranda. Něco jako Jožin z bažin. Jenomže říká to, bohužel, jiný Mládek, muž, který může v budoucnu hrát významnou roli v české politice. Což už taková legrace není.