Vladimír Kučera strana 4 z 5

Naprosto jsem chápal transparent, který při nedávných „bouřích šluknovského výběžku“ nesli nad hlavami někteří tamní občané: „My nejsme rasisti, jsme jenom zoufalí!“ Ano, platí to veskrze. Nazývat rasismem stres ze spolužití s někým, kdo nerespektuje běžné normy slušného sousedství, patří do kategorie „hraběcích“ soudů a rad. Vždyť takový neustálý tlak může způsobit i reakci, která je z nadřazeného teoretizujícího pohledu zvenčí nepěkná. A napětí se stupňuje při vědomí, že ti, kdož by měli situaci, problém řešit a lidem pomáhat, neřeší a nepomáhají. Ať už se jim do toho nechce či to neumějí.

Psychiatři tvrdí, že Andres Behring Breivik, který své „hvězdné chvíle“ započal bombovým útokem na vládní budovy v Oslu a zakončil masakrem na ostrově Utoya, přičemž za sebou zanechal sedmdesát sedm mrtvých, je šílený. Tudíž v důsledku za své činy neodpovědný. Konal za něj ďábel usazený v jeho mozku.

Český fotbal by na sebe mohl být hrdý. Postoupili jsme na mistrovství Evropy. Po páté za sebou, tuším. To je docela působivé. Jako by to vypovídalo, že se držíme na stále slušné úrovni. Konečně máme fotbalového předsedu. Muže v kopané velmi zkušeného. A Viktoria Plzeň si vede statečně v pravděpodobně nejsilnější skupině Ligy mistrů. Žvásty ruských novinářů, že ani ona ani její středeční soupeř BATE Borisov nemají v této soutěži co dělat, jsou skutečně pouze plky velmocenských šmoků. Zvlášť, zjistíme-li, že CSKA Moskva po domácí porážce s francouzským Lille si v tabulce stojí stejně jako Plzeň na třetí pozici a má o jediný bod víc než naši.

Ano, vím, že tu mnozí kradli a kradou. A ještě se nám smějí do očí. Jiní příživničí, jedni, ti shora, na veřejných zakázkách, druzí, ti zdola, na sociálních dávkách. Řadě těch, ať materiálně či společensky „za vodou“, už ani nestojíme za pokrytectví. A zaměnily se u nás poměry a zákony volného trhu s tržištěm poměrů uvolněných od zákonů. Je mi jasné, že ekonomický malér mají zase zalepit hlavně ti chudší a chudí, zatímco loupežníci jsou zajištěni na generace. Že pravda a láska nezvítězily nad lží a nenávistí. Vždyť se také těm prvním dvěma popelkám kvůli tomu mazaní nabubřelí slouhové těch druhých dorot posmívají. A pokus o dialog občanů s politickými „nadobčany“ mnohokrát končí plivancem pod nohy muži a ženě z ulice.

Do ošidných zátočin a vírů sexuální výchovy se vrhl ministr školství Josef Dobeš. Postavil se jednoznačně za učitelku francouzštiny Arjanu Shameti. Ta v televizi velmi tvrdě až nevybíravě kritizovala ředitele školy, na které působí, Pavla Petrnouška, za to, jak učí sexuální výchovu. Připadalo jí nejspíš, že poněkud necudně.

Několikrát v poslední době se měl konat konec světa. Nepřišel. Je to jako čekání na Godota. V tom máme my Češi jistou výhodu: je nám totiž jasné, že se Godot nedostaví. Ať už má přinést něco dobrého či zlého. Nazýváme to národním skepticismem, ale spíše se jedná o absolutní kolektivní nevíru a nedůvěru v cokoliv – v Boha, v přírodní i lidské zákony a pravidla vůbec, v civilizaci, v okolní svět, v sousedy, v sebe. Proto u nás nyní nevznikly, neprojevily se či alespoň nedaly o sobě zřetelně vědět všelijaké sekty očekávající Armagedon. Ostatně, my už máme v tomto ohledu hotovo. Do dějin lidstva jsme již něčím podobným udělali řádnou stopu, protože reakce na předpovědi konečné všelidské apokalypsy byla jedním z největších motivů vzniku husitství.

Jsme národem politiků, uměleckých kritiků a fotbalových trenérů. Alespoň u piva bezesporu. V současnosti se nám otevřela široká perspektiva. Politika se zmítá v krizi stejně jako ekonomika. Na televizi se nedá, přátelé, koukat. A kopaná? To je snad největší tragédie. Všem bychom mohli poradit. Jenom kdyby nás poslouchali.

Touto zemí v poslední době zahýbalo několik dramatických událostí. Václav Havel nepozval Karla Gotta na oslavu svých pětasedmdesátin. Oné merendy se nezúčastnila Marta Kubišová. V tu chvíli to vypadalo na konec světa. Gott se přece musí zvát všude a ostatně v Las Vegas byl dříve než Havel. Pokud máte nějaké informace, že tam byl pan prezident před ním, opravte mě. Ale v žádném případě ho nenechali lasvegasští zazpívat. Havel přece není žádný pořádný umělec, většina lidí, kteří jeho hry nikdy neviděli ani nečetli, říkají, že jsou blbé. A hlas lidu, hlas nejvyšší autority!

Vcelku mě pobavila rošáda (jak svérázný tah v ruské politické partii nazval sám Vladimir Vladimirovič Putin a cynicky dodal, že byla roky chystána) v kremelských funkcích: Medvěděv za Putina. Putin za Medvěděva. Nejspíše na dvanáct let. Obveselilo mě to a v lecčems utvrdilo. Upozorňuji: nejsem rusista. Nejsem ani historik euroasijského prostoru. Ani politolog, zabývající se veřejnou činností tamtéž. Přesto přečetl jsem mnoho ruského a o Rusku. A také o Sovětském svazu. Byť to vlastně byl jenom takový zastřený název Velké Rusi. Což je jeden z problémů, které mě při porovnávání některých souvislostí už tenkrát „dávno“ zaujaly.

…tak začíná Václav Hanka své české bratrské zvolání k Moravě. Publikoval je coby lidovou píseň v roce 1831 v časopise Čechoslav. Někteří tvrdí, že to je další z Hankových podvrhů (vzpomeňme jenom na Rukopisy), ale to, myslím, není důležité. Podstatné je, že český buditel se obracel na Moravany, jak se v písni praví, „chasu ušlechtilou“, jako přirozeného spojence Čechů. Časem vytvořilo se přesvědčení, že co Čech, to Moravan, co Moravan, to Čech. Vzpomínám na jakési naše dějiny, vydané hned v roce 1945, po největší a nejhnusnější válce, kterou svět i Češi a Moravané zažili, knížku velmi reprezentativní a ještě více malebnou. Se vzrušujícími velkými barevnými ilustracemi. Na jedné z nich, pamatuji si, byli vyobrazeni Moravané, poslední statečně vzdorující na Bílé hoře. Text pod obrázkem pravil, že hrdinnou smrtí dokázali příslušnost k vlasti české. Inu, všichni víme, že to tak docela nebylo. Že možná pár nějakých dobrodružných roduvěrných Moravanů by se v bělohorské šarvátce našlo, ale většinou že se jednalo o německé lancknechty v žoldu Jindřicha Šlika. Ten byl nakonec zajat úplně jinde než jeho pluk, úspěšně změnil stranu a sloužil císaři pánu a jeho rodině z habsburské Vídně až do roztrhání těla. Ostatně, když půjdeme úplně do důsledku, rod Šliků nevzešel z „Moravěnky krásné s vínečkem ze zlata“, o níž pěje jihočeský písničkář Pavel Žalman Lohonka, ale z Chebska.

Nesmyslná letecká tragédie, při níž zahynuli (nejen) naši hokejisté, mě zasáhla dost hluboko. Škoda každého života. Mnohonásobně víc škoda, je-li zmarněný zbytečně. A znovu násobme, jedná-li se o život mladý. Navíc lidí, kteří něco dokázali a dělili se o to s ostatními. Proto se bez zábran přiznám, že, jsa měkkota měkká, měl jsem několikrát po tom, co se to stalo, oči plné slzí.

Celebrita je dnes kde kdo. Stačí umět kolem sebe vyvolat vzruch a přimět někoho, aby o tom napsal. V rubrikách „Ze života celebrit“ se objevují pro občana (netrénovaného zápisky z českých barů a diskoték) jména zcela neznámá. Život celebrit je neobyčejný, protože skandální, nebo právě se utápějící v hluboké depresi způsobené například zánětem středního ucha. Vypadá to, že některé celebrity vůbec nepracují, pokud se za náplň práce nedá označit vymetání mejdanů a pařeb, začasté s mnoha hodinami přesčasů.

Ochránci lidských práv a bojovníci za všelijakou rovnoprávnost, včetně té rasové, jsou v hluboké defenzívě. Sotva najít argumenty v době, kdy Romové napadají s mačetami hosty v lokálech a v přesile bijí své bílé spoluobčany. Před lety jsem udělal rozhovor s romským aktivistou Ivanem Veselým a v tom interview jsme jen tak okrajově naznačili, že by časem mohla vzniknout situace, kdy se vytvoří militantní cikánské skupiny, které se začnou ozbrojovat a útočit. Bylo to varování. Vysloužili jsme si tehdy oba trestní oznámení pro šíření poplašné zprávy. Ten dobrák, který to udání tenkrát podal, by se měl dnes omluvit.

Dvacetikoruna není tak veliká, aby rozházela žižkovského pepíka… Tak se zpívalo za hodně starých dob. Do jisté míry zábavní folklórní (jak je šlo vnímat do té doby, než se s nimi člověk setkal tak říkajíc z očí do očí, či lépe: pěst proti pěsti) periferní rebelové dávali najevo, že oni opovrhují penězi. Kde ty časy jsou…

Bývaly časy, ve kterých jsem býval vášnivým houbařem. Měl jsem pro to mnoho důvodů. Jen tak namátkou jeden z nich: mám rád les. Od dětství. Člověk tam hodně vidí a slyší. A když les alespoň trochu pozná, je toho stále ještě habaděj, co dokáže překvapit. Svět sám pro sebe. Ticho. Byť pouze na první a velmi neznalý poslech, protože je to ticho velmi hlasité. Chcete-li poslouchat a jste ochotni se něco naučit. Druhý důvod: jsem rád sám. Byť mě mnozí považují za člověka společenského, aristotelovsky zoon politikon, umím radostně nespatřit lidskou tvář hezky dlouhou dobu a často ještě delší období bych byl rád, kdybych nemusel poslouchat člověčí hlasy.

Václav Klaus považuje čin „šíleného masového vraha“, jak nazval Nora Breivika, za otřesný, varovný a nepochopitelný. Ale hned také nachází jeho zdůvodnění: „Konzervativní člověk ve mně (…) v tom vidí důsledek dnešní postmoderní, nekonzistentní či nekoherentní, příliš zpupné a nepokorné, příliš permisivní společnosti,“ píše Klaus pro Právo ve svém cyklu z pracovní cesty k protinožcům Zápisky z Austrálie. Na první pohled bychom mohli s Klausovým názorem i souhlasit: svět se skutečně zdá být málo či vůbec nesoudržný, nepevný (nekonzistentní), často mu chybí pevné spojitosti a větší pospolita malých skupin (tak lze překládat jeho dle Klause nekoherentnost). A o tom, že vztahy jsou příliš permisivní, tedy uvolněné, přehnaně tolerantní (zejména k těm druhým, ke mně osobně tolik ne, mě společnost drží dost pod krkem, myslí si nejspíš většina z lidí) a chybí jim větší míra odpovědnosti, jsou přesvědčeni mnozí.

Hromadná vražda v Norsku a hlavně osoba zabijáka Anderse Behringa Breivika vzbudily rozruch i ve světě, který je ohledně mordování a krve „v přímém přenosu“ už dost otrlý. Otupělí jsme i vůči tzv. převratným ideovým a ideologickým prohlášením vysvětlujícím stejně „tak zvané“ velké činy. Dostává se nám jich denně mnoho, často se navzájem popírají, mnohdy v nich jedna věta zpochybňuje druhou, jejich deklamátoři, byť se tváří jako postavy celoplanetárních dramat, jsou v jádru jenom kejklíři či obchodníci s deštěm.

Nebyl to pouze Václav Havel, kdo se ohradil proti tomu, aby občanské sdružení Werkstatt Deutschland předalo prestižní cenu Quadriga ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi. Ozvali se i další dřívější laureáti tohoto ocenění, například dánský umělec Olafur Eliasson či náš Šimon Pánek. Vzbouřilo se i mnoho veřejně známých Němců, kupříkladu zplnomocněnec německé vlády pro lidská práva Markus Löning, spolupředseda německých Zelených Cem Özdemir, Ruppert Polenz z CDU a další. Cenu by měly dostávat osobnosti, které se staly symbolem obecně prospěšných změn, inovací, obrody, novátorského ducha. Lidé schopní nahlédnout za omezenost současnosti, za hranice každodenní politiky a ochotní hledat vize do budoucna i budující pro tyto vize cesty objevné a současně reálné. Kuratorium, udělující cenu, si Putina vybralo proto, že „stabilizoval a nadále stabilizuje svou zemi v součinnosti s prosperitou, obchodem a národní identitou“.

Slovo „čecháček“ je pojem zlý, urážející, v mnoha případech sebemrskačský. Užil ho, tuším, jako první profesor Václav Černý, zejména v souvislosti s německou okupací a s chováním mnoha našich dobrých rodáků po jejím skončení, během odsunu českých Němců. Mnozí ho proto dodnes peskují. Byť lze najít řadu případů a příkladů z té doby, kdy je to pro chování „hrdinů po dvanácté“ označení až milosrdné.

Tenistka Petra Kvitová slavně zvítězila v tradičním wimbledonském turnaji. Je to velký úspěch nenápadného děvčete z Fulneku. Milejší o to, že jej nedoprovází žádná velkohubost a nabubřelost, módně asertivita. Kvitová, která získala přezdívku „řeznice z Fulneku“ pro způsob hry, která, když se jí daří, mění pro soupeřky kurt v jatka, vypadá mimo hru jako tvor až plachý. Neumí prý ještě ani dokonale anglicky, což by jí teoreticky mělo vyřazovat z lepší společnosti, do níž se ovšem dere tím, co umí. Což není pro současný svět až tolik charakteristické. Ba je neškolená i v předvádění. Však se také nad tím pozastavují i ve staré dobré Anglii.

Tak Ivan Hašek balí kufry a míří (prý za hlasem svého trenérského srdce) kamsi do emirátů. Sdělil udiveným fotbalovým funkcionářům, že sport, o který se dva roky staral, se nachází ve stabilizovaném stavu a že se tedy necítí být podrazákem. Mnozí jeho kolegové i mediální komentátoři hry v míč kopaný mu dali najevo, že oni to vnímají docela jinak. V řadě případů dokonce diametrálně.

„Když jde stávkokaz po ulici, lidé se k němu otáčejí zády, andělé pláčou a ďáblové zavírají brány pekelné, aby do nich nevkročil.“ Část textu, o němž jsem se kdesi dočetl, že byl šířen během významných stávek ve 20. století v USA a je prý připisován samému Jacku Londonovi. Obecně: ona sama částice „–kaz“ je odpudivá, či lépe – je přičítána odpudivým škůdcům: révokaz, všekaz, listokaz, květokaz, dřevokaz(né) houby… Stejně tak i stávkokaz. Jak už to u slov bývá, často časem ztrácejí svůj prostý význam a získávají obsah přenesený, citový. Tak i stávkokaz přestává být tím, kdo jednoduše „kazí stávku“, ale čímsi hnusným, asociálním, až nelidským.

Takto probíhal dialog soudních lékařů a Josefa Švejka: „Jest radium těžší než olovo?“ „Já ho, prosím, nevážil,“ se svým milým úsměvem odpověděl Švejk. „Věříte v konec světa?“ „Napřed bych ten konec musel vidět,“ ledabyle odvětil Švejk, „rozhodně se ho zejtra ještě nedočkám!“ „Dovedl byste vypočítat průměr zeměkoule?“ „To bych, prosím, nedovedl,“ odpověděl Švejk, „ale sám bych vám, pánové, dal také jednu hádanku: Je tříposchoďovej dům, v tom domě je v každém poschodí 8 oken. Na střeše jsou dva vikýře a dva komíny. V každém poschodí jsou dva nájemníci. A teď mně řekněte, pánové, v kterým roce zemřela domovníkovi jeho babička?“

Minulý týden jsem tu napsal, že mám problém s protesty proti bourání stadiónu na Štvanici. Objekt, který byl naposled opravován v roce 1968, nevzbuzuje vskutku důvěru, a přes všechen sentiment, který k němu cítím, se s tím asi nedá nic dělat. Navíc nelze zakonzervovat všechno. To bychom ještě žili na pavlačích se společným záchodem pro tři partaje. Leccos se musí oželet. V případě Štvanice ovšem jenom v případě, že za odstupujícího hokejového matadora naskočí důstojný náhradník, ne žádné příšerné developerské monstrum, připomínající běsnícího Arťuchina.