Takto probíhal dialog soudních lékařů a Josefa Švejka: „Jest radium těžší než olovo?“ „Já ho, prosím, nevážil,“ se svým milým úsměvem odpověděl Švejk. „Věříte v konec světa?“ „Napřed bych ten konec musel vidět,“ ledabyle odvětil Švejk, „rozhodně se ho zejtra ještě nedočkám!“ „Dovedl byste vypočítat průměr zeměkoule?“ „To bych, prosím, nedovedl,“ odpověděl Švejk, „ale sám bych vám, pánové, dal také jednu hádanku: Je tříposchoďovej dům, v tom domě je v každém poschodí 8 oken. Na střeše jsou dva vikýře a dva komíny. V každém poschodí jsou dva nájemníci. A teď mně řekněte, pánové, v kterým roce zemřela domovníkovi jeho babička?“
Z debat probíhajících v našem „veřejném prostoru“ nabudete dojmu, že slyšíte cosi podobného. Navíc sotva rozeznat, kdo z diskutujících je superarbitrován pro blbost a kdo je váženým, ba povolaným občanem. „Boj o stávku“ je živoucím důkazem už od počátku. Například časté bědování odborářů: Sedmdesátiletý řidič tramvaje, autobusu či mašinfýra je šílenství, zdá se být relevantní. Kdyby ovšem nebylo scestné. Čtenář Julese Verna tuší, že až se to stane realitou, dost možná řidiči hromadné dopravy nebudou. Postačí roboti.
Ale: to nestojíme vládě za to, aby podobné body řádně a ne na půl huby vyložila dřív, než dojde k nedorozumění? Takových uzlů v komunikaci zvolených a volících by se našlo habaděj. Kdo tu přijde do politiky, propadá asi nutkavému pocitu, že se stal tvorem „nadrasy“. Jeho vzkazy nám, obyčejným, připomínají buď hraběcí rady, carské výnosy či výroky superarbitrovaného. Zvlášť v době, v níž slova ztrácejí své významy a významy ztrácejí svá slova, je pak k rozporu kousek. Začít vysvětlovat, když už jsou zuby vyceněné, je zpozdilé. Naopak to vyvolá větší zaťatost. Pozdní výklady naléhavě budí pocit „ještě ze mě dělá blbce“.
Což ovšem může vnímat z jednání odborů i vláda. Namlsaní nedávnou demonstrací rozhodli se odboroví vůdci stanout v čele nespokojeného lidu a vést ho na barikády coby proslulá Marianne francouzské revoluce. Najednou se součástí stávky stává i blokáda, dokonce prý živelná, vcelku sprosté omezení osobní svobody ostatních. Výroky radikálů, že je to pro budoucí dobro i těch, kteří s tím nyní nesouhlasí, jsou pro svobodomyslného člověka zcela nepřijatelné; ze své podstaty nemůže „vnucovanému dobru“ porozumět. Odpuzuje ho.
A dál: slovo „reformy“! V posledních dvaceti letech zdevalvovalo stejně, jako komunisté ztrapnili třeba význam pěkného pojmenování „soudruh“. Nesouhlasíš s něčím? To budeš asi pěkný ptáček! Nejsi ty proti reformám?! Jiří Besser se oháněl reformami i ohledně bourání domu na Václavském náměstí. Tak k absurdnosti dovedeno pamětníkům začíná to slovo připomínat strašidelné zaklínadlo „normalizace“. Došlo k dalšímu zmatení: kritik reforem začal být ve vidění „reformních“ politiků primitivnějšího zrna považován za nepřítele jejich podstaty. A intelektuální dvojčata těchto zvolenců z druhé části politického spektra útočila na změny stejně pitvorně a idiotsky. Bude-li chtít v budoucnu jakýkoliv politik činit podstatné úpravy čehokoliv, ať se vyhne pojmu „reforma“. Jinak bude neodvratně odsouzen k naprostému nepochopení. Nikdo ani nedočte, co vlastně chystá.
Hospodin řekl: "Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli,.“ praví se o stavbě babylonské věže. Bůh byl asi rafinovanější, než se zdálo. Současný veřejný diskurs je dalším potvrzením obecného vývoje lidské komunikace poslední doby: lze si nerozumět, i když říkáme stejná slova.
- Stávka v dopravě autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2627/262611.jpg
- TK odborů ke čtvrteční stávce autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2632/263101.jpg
- Facebook - Za mě nestávkujete autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/27/2632/263142.jpg
