Vladimír Kučera strana 5 z 5

Zprvu mě ani nenapadlo, že bych se měl zabývat skromným prohlášením malovaného džbánku, že on přece bezesporu patří do bohatství řečeného národní a kulturní. Vcelku mě to nepřekvapilo. Žijeme v době, v níž mezi celebrity, tedy známé osobnosti, vstupuje každá holka tím, že začne chodit s hokejistou. Proč by se tedy zpěvačka písní nemohla považovat za cosi vznešeného, blížícího se hodnotě korunovačních klenotů. Ostatně: umí svatováclavská koruna zpívat? No, tak vidíte. Navíc je paní Vondráčková od roku 1982 zasloužilou umělkyní, od čehož uplyne příští rok třicet let, což by jistě znamenalo, že kdyby všechno bylo, jak to bylo, dostala by napřesrok ocenění umělkyně národní. Jaroslav Seifert takový titul dostal v šestašedesáti, vyšlo by plus mínus nastejno a jistě úplně stejně po právu. A tomu Seifertovi příslušnost k národnímu kulturnímu bohatství nikdo neupírá, že ano?! A to si jeho básničky lidé recitují mnohem méně, než zpívají Malovaný džbánek. Hej, jen mi, dudáčku, hrej!!! Přesto se mi nechtělo na toto téma nic ani zmiňovat, protože člověk nikdy neví, jakého podnětu ke stíhání, žádosti o omluvu či návrhu nějaké platby se z Řitky dočká.

V těchto dnech (přesně 25. – 29. května) to bude rovných čtyřicet let, co XIV. sjezd KSČ posvětil nástup normalizace. Gustáv Husák se chopil moci v dubnu dva roky před tím. Během těch čtyřiadvaceti měsíců vyčistil spolu s dalšími sekerníky komunistickou partaj (a všechny klíčové i neklíčové posty ve společnosti) od „revizionistů“ a „pravicových oportunistů“ (a také od nekomunistů). Splnil úlohu, zadanou Leonidem Brežněvem, a vyvedl zemi ke „světlým zítřkům“. Právě XIV. sjezd byl definitivním razítkem na to, že svoboda už nebude. Ani ta omezená v rámci mírného pokroku v mezích zákona, abychom citovali klasika. Svoboda se stala „poznanou nutností“ (vymyšleno v jiném myšlenkovém vnímání Benediktem Spinozou, později využito Marxem, jemuž se tato definice nakonec připsala, protože, jak známo, Marx, Engels a Lenin vymysleli všechno, po tom, co se zjistilo, že Stalin krom na popravy a řízený hladomor na nic jiného příliš nemyslel). Hranice poznání i nutnosti určovali komunističtí funkcionáři podle svých schopností a potřeb.

Nejspíš všechny národy mají svoje mýty. Ty mnohdy souvisejí s charakteristickými rysy, které o sobě každé společenství sděluje ostatním. Zpravidla jsou to poselství o tom, jak je každý ten lid nějakým způsobem dobrý či správný. Většinou se tomu ostatní, zejména sousedé, smějí, protože mají s těmi dobrotisky zpoza hranic historické zkušenosti, ale oni sami zase chválí svoje peří.

Bývaly doby, kdy jsem hokejové zápasy se Sovětským svazem prožíval na dřeň. Na ty dva v roce 1969 nezapomenu, pro následné demonstrace na Václavském náměstí. Vážený pan profesor Václav Černý je sice ve svých Pamětech příkře kritizoval, ale byť možná můj rozum mnohé jeho argumenty chápe, srdce se s tím nikdy neztotožní. Protože: „Neměli tam tanky, dostali dvě branky!“ bylo možná malé, upocené, náhradní a kdo ví, co ještě, ale bylo to. Pak ještě nastupujícími normalizátory znásilněné krvavé první výročí srpna a dál už nic. Jenom občasný kolektivní záblesk zástupného bojového nadšení, když jsme porazili Rusáky v hokeji. Nebylo jiného názvu pro ně. Pouze Rusáci. Protože okupanti, agresoři, nepřátelé. Alespoň pro ty, kteří věděli, že by jim v tomto ohledu měl zbýt alespoň kousíček cti v těle, i když současně jsme cítili, že nevíme, v kterém koutku tam uvnitř nás alespoň hrst té cti vyškrábat.

Pokud spatříte někde ve svém okolí bloudivou postavu s nepřítomnou tváří, hledící vzhůru k nebesům s výrazem očekávání, vězte, že jste narazili na slávistu. Čeká, až se zjeví deus ex machina. Tedy bůh na stroji. Tento instrument má původ v antickém divadle. Tehdejší dramatici, když se dostali se zápletkou svého příběhu do úzkých a jejich hrdina nevěděl kudy kam, nechali na jeviště pomocí mechanického zařízení spustit nějaké božstvo (které se právě hodilo) a to situaci zdánlivě neřešitelnou rozlousklo.

Dalo by se najít mnoho současných témat a jistě důležitějších. Když mě ale problém stále se opakujících problémů dětí (a lidí vůbec) pokousaných psy skutečně žere (aktuálně Mšené na Litoměřicku). Taky jsem o tom už párkrát psal. A byť velikáni jako Winston Churchill a Miloš Zeman říkají, že jenom idiot nemění své názory, v tomto ohledu jsem ochoten přijmout roli duševně nedostačivého; můj pohled na věc se nijak nevyvíjí ani nedoznává změn. Lze říci, že jsem s tím už tak otravný jako Říman Marcus Porcius Cato Censor, zvaný Starší, se svým: „Kromě toho soudím, že Kartágo musí být zničeno.“ Obtěžoval tím senát v závěru každé své řeči, byť byla k úplně jinému tématu. Nakonec přece jenom došlo k 3. punské válce a jeho požadavek byl vyplněn.

Takže asi takto: kdyby Jan Rezek nezpůsobil v zápase se Španělskem penaltu, uhráli bychom remízu. Dokonce i brankář Petr Čech v jinak velmi soudném rozhovoru naznačuje, že kdyby dosáhl o centimetr dále nebo míč letěl o centimetr blíže, mohl Villův pokutový kop zneškodnit. Ono také kdyby nezavadil balón o Sivokovy trenky, možná by se do naší branky nedostal. Jistě, že kdyby pár okamžiků před tím, tuším že Rosický, nepřišel zbůhdarma o merunu, vůbec by se španělský střelec nedostal do situace, v níž vykoupal Hubníka. A ostatně, kdyby se Hubník neválel, mohl situaci zvládnout lépe. Tohle všechno jsem si, a myslím, že i vy, po pátečním fotbalu vyslechl a vyčetl.

Občas si projedu internetové diskuse. Byť neberu ani trochu vážně tvrzení, že hlas lidu je velebným zvukem vyšší bytosti, je dobře se poučit, co si jistá část společnosti myslí. Kupříkladu kvůli tomu, aby si člověk připomenul, že na blbce či hajzlíka může narazit častěji a snadněji než si myslí. A kolik že takových existencí se mezi námi vyskytuje, zvlášť mohou-li se skrýt v anonymitě! Pro takové jsou právě podobné debaty na webech živným roztokem. Mohou je zaneřádit svými hloupostmi či zlobou a ještě se posmívat těm, kteří se s nimi pokoušejí rozumně polemizovat. Taková zvrácená „duševní“ (v uvozovkách proto, že o duchu či duši sotva mluvit, spíše nejvýš tak o žebříčkové nervové soustavě) masturbace některým nejspíš přivodí slastné vyvrcholení.

Já vím, že máme jiné starosti než dbát nějakých nápisů na kříži. Navíc na kříži, který stojí nad mrtvolami lidí, údajně zavražděných před více než pětašedesáti lety. Prý je ubili po válce a leží pod tím křížem na louce Budínka u Dobronína. Kdo by na to ještě vzpomínal? Nějací zamordovaní Němci! Taky to statečný anonymní vlastenecký odbojář na ten kříž napsal popravdě: „Vemte si zbytky těch fašounů a nezasviňujte nám s něma český hřbitov“ a „Slabá odplata za Lidice, Ležáky, Ploštinu, Velké Meziříčí, Třešť a jiné.“ Hezky česky. Úderně. Od plic. Hlas lidu, trouba Boží.

Vzácně se shodli prezident Václav Klaus a renomovaný ekonom Miroslav Zámečník. Oba tvrdí, že koaliční politici si nedali příliš práce vysvětlit lidem nutnost důchodové reformy. Že už skoro vůbec jsme jim nestáli za to, aby jednoznačně ozřejmili, proč cesta vede skrze zvýšení DPH, o tom netřeba hovořit. Moje ekonomické znalosti se pohybují v tomto oboru na hranici negramotnosti, těžko se umím postarat o svoje vlastní peníze, jednání s úřady ve mně vyvolává stress, ba strach, mám pořád pocit, že co chvíli se mnou nějaký byrokrat či byrokratka řádně zatočí a nechají mě na holičkách – existenčně i existenciálně. Přesto si však dovolím mít velmi laický názor, který koresponduje s dalšími Zámečníkovými výhradami k reformě: jeden důchodový fond by měl být státní. Nechat všechno tak říkajíc soukromému sektoru pokládám v současné situaci za cosi na hranici šílenství.

Od čtyřiasedmdesátého do konce roku 1989 jsem pracoval v Ústavu zdravotní výchovy. V tomto zařízení bez výrazně ideologického významu, a tedy i bez mimořádného kádrového a hlídacího režimu přežívala v ústraní a bez nároku na společenský postup řada dobrých lidí. Například ing. Čeněk Adamec. Muž, který u nás před tím už dvakrát (1945, 1968) zakládal instituce pro výzkum veřejného mínění, a netušil, že se dožije toho, jak takové zařízení bude konstituovat i potřetí (1989).

Orientální despotové mívají všelijaké choutky. Kupříkladu se při jejich radovánkách nakrucují oplácané břišní tanečnice. Polní kurát Otto Katz také poučuje Švejka, že za „dávných dob při hostinách dávali se obveselovat zrůdama.“Baviči baví, oslavovaní satrapové házejí přes rameno okousané kosti a vypité sklenice. Potom, jsou-li spokojeni předvedeným vystoupením, metají po umělcích váčky, chřestící mincemi.

Přečetl jsem si informaci, že Čína předstihla ekonomicky Japonsko a figuruje v aktuální tabulce hospodářských gigantů už na druhém místě. Potom jsem si jen tak zkusmo ťukl na internetové diskuse k tomuto sdělení. Jako by vystrčili hlavy staří dinosauři, kteří ještě pamatují časy, v nichž prvomájové průvody skandovaly: „Amerika ruce spíná, za námi je rudá Čína!“ Zapomněli nejspíš na dny, v nichž dav na Václavském náměstí v roce 1969 temně skandoval: „Ussuri! Ussuri!“. To se po hokejovém vítězství nad sbornou Češi uražení varšavskosmluvní (sovětskou) okupací radovali z tehdejšího téměř válečného konfliktu mezi Pekingem a Moskvou.

Patřím ke generaci fotbalových fanoušků, kteří Duklu Praha upřímně nesnášeli. Důvody byly jaksi politicko-sportovní. V 50. letech, kdy byla například Slávia přejmenována na Dynamo a jako klub, jemuž přáli „bývalí lidé“ – živnostníci a inteligence – odsouzena k živoření ve sportovním suterénu, tetelil se mančaft z Julisky v náručí postalinštěné moci. Kupříkladu z již uvedeného týmu červenobílých bylo převeleno (!) sedm hráčů základní sestavy do vojenského kádru. Nad Duklou (tehdy ještě ATK a pak ÚDA) držel ruku všemocný Alexej Čepička a po něm další místní bonzové Varšavské smlouvy. Bodejť by ji někdo měl rád! A tato pověst se s ní táhla jako smrad po celá desetiletí. Také měla v lize jenom hrstku fanoušků, kteří byli k posměchu drtivé většině zdejších fotbalových příznivců.

Poslední informace o možném pachateli – mladík kavkazského původu – bude, zdá se definitivní. Vzhledem k tomu, že Vladimír Putin hned po výbuchu na letišti Domodědovo vydal prohlášení o tvrdé odvetě, lze očekávat, že se mají Kavkazané na co těšit. A tady začínají pochybnosti. Rusko touží definitivně pokořit odbojné Čečence, kteří se jim zpěčují od roku 1859, kdy byla jejich země okupována ruskou armádou a připojena k carství. A pozor: uvědomme si, že Čečensko je bohaté na naftu! Udržet ropné zdroje je přece strategickým cílem číslo jedna.

Případ poslance Vítězslava Jandáka a jeho psa Alberta působí na první pohled úsměvně. Jandákův labrador údajně napadl na ulici souseda. Poslanec ovšem odmítl zaplatit pokutu za přestupek a odvolal se na imunitu. Jeho pes prý napadeného ani neumazal. Běhá sice na volno a bez košíku, ale to proto, že Jandákovi vědí, jak je neškodný. Dobrák, který miluje lidi.

České Budějovice - Husův domek zůstane i v dalších letech husitské církvi. Nová radnice v Husinci, které památník patří, smlouvu o pronájmu měnit nebude. Vypovězení smlouvy požadovala opozice a výhrady k ní měl i starosta. Patriarcha Církve československé husitské Tomáš Butta rozhodnutí radnice vítá. Připravuje rekonstrukci chátrajícího objektu. Podle úředníků ministerstva kultury teď může žádat o peníze z havarijních fondů.

Japonci naklonují mamuty a ti by se tu mohli za čtyři roky prohánět. Co by tomu asi řekla moje babička? Moje babička byla člověk nevědecký. A upřímně věřící. Za nočních bouřek vstávala z postele, vypnula veškerý elektrický proud v chalupě, na kamna postavila zapálenou svíčku, sedla si k nim, sepjala ruce a mlčela. Jestli se modlila, nevím, babička se s věcmi intimními nesvěřovala. Výdobytkům lidského rozumu příliš nedůvěřovala.

Ne nadarmo stověžatá nese přízvisko caput regni. Hlava království. Praha zpravidla udává směr. Co se ve věcech zásadních změní v matce měst, zpravidla v kratším či delším časovém horizontu doráží do “zbytku“ země. To není nijak urážlivé k ostatním částem republiky. Zalistujeme-li historií, zjistíme na faktech, že se to tak více méně vždy přihodilo. A pokud to náhodou proběhlo původně jinak, Praha si prvenství a právo kapitána a současně kormidelníka událostí dodatečně přisvojila. Víkendová konference pražských sociálních demokratů je cosi podobného. Je definitivním dotvrzením trendu spojování sociálních a občanských demokratů při řízení státu. Podobné koalice vznikaly už leckde, ale Praha jim letos dala symbolickou „bumážku“ za velmi dramatických okolností. A uvedená schůze, na níž volba pražského sociálně demokratického vedení požehnala této tendenci, je na tom všem razítkem. Vždyť to znáte: už Bismarck říkal, že kdo je pánem Čech, je pánem Evropy. A dodejme: Čechy dobyty nebyly, dokud dobyvateli nepatřila Praha. Byť od té doby geopolitický význam města i země značně poklesl, přece jen to lze upravit takto: kdo má Prahu, má stát.

Internetem se teď velmi naléhavě toulá citát Tomáše Bati. Jistě jste si ho už přečetli v některém z blogů, jejichž autoři se jím nechali inspirovat či na něj odkázali. Nicméně dobrých věcí, dobrých činů i dobrých slov je vždycky málo. Dopřeji vám tedy Baťův výrok ještě jednou: „Příčinou krize je morální bída. Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.“ Tak pravil Tomáš Baťa, legenda českého podnikání, v roce 1932. Jelikož v témže roce zahynul při letecké havárii, lze výše uvedené vnímat i jako jakýsi nepřímý odkaz.

Minulý rok byl značně politický. Všelijakého volení bylo dost, přišly i překotné změny, hodně se kolem toho balábile vyvolávalo a lepiči lepili plakáty. A co teprve sám program! Po výstupu provazochodců na riskantních lanech zadupali bezskrupulózní sloni, lvi řvali a nekousali, prováděla se kouzla, o nichž všichni věděli, že jsou to staré triky, ale kouzelníci se tvářili, kdo ví, jací nejsou novátorští mágové, akrobati padali, šašci na ně nechávali zapomenout pokleslými vtipy, určenými zejména méně vytříbenému obecenstvu, kutálka falešně vyluzovala, pan šiditel na vše shlížel svrchu a tvářil se, že on přece umí všechny ty kousky nejlépe a že mu celý ten špektákl patří, i když ho měl jenom propůjčený, a diváctvo hledělo a přemýšlelo, za co si to vlastně zaplatilo.

Pan Vladimír Kadrnka napsal v diskusi k mému nedávnému blogu, popisujícím moje vnímání současné politické situace: „Pan Kučera smí napsat pouze to, co je mu dovoleno, a v rámci vlastní vůle fyzického přežití tuto hranici nepřekročí.“ Autoři by neměli vstupovat do debat se čtenáři, protože dříve či později na sebe vyzradí, jak jsou malicherní a ješitní, a navíc podobné diskursy se mění v nekonečné a nudné plácání. Nicméně, učiním výjimku. A to proto, že ve stejném čase, v době, kdy si (už dosti zvláštními způsoby) připomínáme narození Ježíše Krista, syna Božího, jsem se dozvěděl, že lidí, kteří se bez výhrad hlásí k víře v Boha, je u nás dvanáct procent a dalších dvacet procent se k víře váhavě přiklání. Třicet šest procent obyvatel zemí Koruny české naproti tomu bezvýjimečně víru v Boha odmítá a další téměř třetina s jistým zdráháním také. Víra v Boha podle všech ukazatelů spadla na historické dno, vždyť alespoň jednou měsíčně zajde do kostela sedm procent lidí.

Židé mají takové slovo: chucpe. Je nepřeložitelné a těžko vysvětlitelné. Dle židovských anekdot se je jeden starý rabín pokoušel přiblížit takto: chucpe je, když někdo spáchá matkovraždu a otcovraždu a pak u soudu žádá shovívavost, protože je sirotek. Je to asi nejpřesnější vysvětlení, jaké jsem se k pojmu chucpe dozvěděl, ale myslím si, že to ještě není tak úplně ono. Chucpe je spíš smyslový pocit než faktický význam, domnívám se.

Podle průzkumu SANEP šedesát pět procent obyvatel tohoto na pohled zemského ráje, země české, je pro znovuzavedení trestu smrti. Diskuse na všech internetových stránkách, které tuto informaci přinesly, jsou zajímavé, ale mě nejvíce zaujal naléhavý vzkaz jedné paní: „Jsem ráda, že drtivá většina Čechů má zdravý rozum a je pro trest smrti…“