Vladimír Kučera strana 2 z 5

Přišel mi náhodou nedávno do ruky takový dopis: "Pisálci! Nebudu psát vážení, protože vážení nejste. Jste, jak ví drtivá většina národa, póvl, hnůj a žumpa! Vyzýváme vás, abyste dali s tím 21. srpnem 1968 už pokoj! Co pořád vytahujete staré věci, které už nikoho nezajímají. Všímejte si zloděje Kalouska! A těch ostatních zlodějů. Tenkrát žádní zloději nebyli! To vy si nemůžete pamatovat. Byl pořádek!

Začnu kousky z životopisu mojí maminky: její teta si vzala za muže pražského Němce. Měli tři syny. Jeden z nich se stal zarytým nacistou, druhý stejně zaťatým komunistou, třetí byl vychutnavač života. Ten jediný přežil válku. Nácek padl u Stalingradu, komunista se vzdal Rusům a umřel v gulagu. Bonvivána odsunuli a žil, byl si spokojeně až do smrti v Mnichově.

Jsem dalek toho říkat, že za komunistů bylo lépe. Nebylo. Je zcela zbytečné se o tom pouštět do diskuse, protože všechny dílčí argumenty „pro ně“ jsou porazitelné a v důsledku vyvratitelné. Alespoň pro toho, kdo tu dobu žil a přemýšlel o ní.

Vcelku nenápadně prošla médii zpráva, že tři bývalí studenti Vysokého učení technického v Brně, dnes architekti, se nemusejí svému někdejšímu pedagogovi Janu Snášelovi omlouvat za to, že v listopadu 1989 podepsali dokument, v němž mu vyjádřili nedůvěru, odmítli chodit na jeho přednášky a doporučili mu zvážit setrvání na škole.

David R. je tam už rok. Říkám-li tam, myslím v díře. Nepomohly žádné kauce. Vyšetřovatelé mají své důvody, proč ho nepustit ven. Nezdá se mi zdůvodnění, že by David R. mohl po propuštění prásknout do bot a zmizet někde za kopečky, na Kajmanské ostrovy či kam mnozí prchávají. Nejsem si jist, zda by měl dost na nákladné živobytí stále po všech čertech kličkujícího ukrývače před zákonem. Částky, o kterých se v souvislosti s ním mluví, jsou sice pro našince dost značné, ba nedosažitelné, ale pro případného psance ne právě závratné. Schovávání před lovci lebek stojí majlant.

Ještě v době, kdy jsem hrával „malofotbalovou“ Hanspaulskou ligu za staroslavný tým Klub Kopané Kapslovna (KKK) Žižkov, říkával náš kapitán Aleš Lederer, že nejlépe zná lidi, se kterými hrál fotbal. Že na hřišti se jasně ukáže, jaký kdo je. Dost jeho názor sdílím. Tam se totiž nedá moc ošvindlovat. Ani to, že jste švindlíř. Což ovšem platí pouze, jak předesláno, v podmínkách kopané malé. Ne však ve fotbale obletovaném, vznešeném, vrcholovém (alespoň v českém smyslu slova), profesionálním (také v našem velmi, velmi provinciálním vnímání) a reprezentačním.

Strana práv občanů na svém sjezdu prohlásila, že chce překročit magickou pětiprocentní hranici a usednout do poslaneckých lavic. Sklízí za to začasté posměch, ba až pohrdání, chvílemi nenávist. Nevím, zda útoky tak docela zasloužené. Je tu mnoho všelijakých partají, které si dávají tento cíl. Že se jim to nikdy nezdařilo a nezdaří? Ale to kdyby připustily, mohly by to zabalit. K životu patří pestrost. Názorová i osobnostní. Tedy i k politice. Tam přibývá ještě stranická. Jednu jedinou neomylnou a vůdčí stranu už jsme tu měli (pravda, s pitvorným doprovodem straniček, jejichž politiku i personalistiku sama řídila).

Původně jsem chtěl psát o prezidentovi. Jenomže ten dle principu kolektivní viny (aniž jmenoval a aniž dokazoval jmenovaným) zařadil „podstatnou část“ lidí mého cechu do jednoho špinavého pytle s kmotrovskými mafiány a neonacistickými bojůvkami. Tím předem znectil a znevýznamnil cokoliv, co o něm člověk napíše, ať v dobrém či špatném.

Souhlasím s Milošem Zemanem, že podání žaloby na Václava Klause je poněkud nadnesené. Ba je možná tzv. přes čáru, dle lidově používaného slovního spojení. Nemá to také asi ani žádnou šanci na úspěch, myslím.

„Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány, přijal.“

Měl Miroslav Grebeníček pravdu, když říkal, že tvrzení „Jan Palach se stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci“, je naprosto zavádějící? Budeme-li to brát doslovně, pak ano. Palach ve svém vzkazu nic takového nenapsal. Jenomže proč se vlastně obětoval? Chtěl vzburcovat společnost, aby nebyla apatická k tomu, co se v ní děje. Jednoduché shrnutí: Palach byl svobodomyslný, čestný a slušný člověk a vlastenec. Nesouhlasil se sovětskou okupací. A viděl, že po ní postupně upadáme zpátky tam, jak to před tím definoval Karel Kryl: "Byl hrozný tento stát/, když musel si se dívat, jak zakázali psát/ a zakázali zpívat/. A bylo jim to málo/, poručili dětem modlit se, jak si přálo/ Veličenstvo Kat.“

První kolo prezidentských voleb mám odvolené. Teď už se děj vůle Páně! Vlastně vůle lidu. A protože nemám příliš velkou důvěru ve veřejné mínění, měl jsem obavy, že druhé kolo proběhne beze mě, ale asi jsem se mýlil. Vcelku ovšem beru tyto volby nikoliv jako svátek demokracie, a už vůbec ne svátek svůj, ale coby otravný „vopruz“, jehož se zúčastňuji jenom proto, abych neměl po čase špatné svědomí, že jsem neudělal nic pro to, abych zabránil nejhoršímu. Nebo alespoň špatnému. Protože něco takového po tomto volení může při určité konstelaci doopravdy nastat.

To bylo před dvaceti lety. Václav Klaus a Vladimír Mečiar v brněnské funkcionalistické vile Tugendhat se 26. srpna 1992 dohodli na tom, že o půlnoci z 31. prosince téhož roku na 1. ledna roku příštího zanikne československý stát a vylíhnou se dva nové – Česká republika a Slovenská republika. Jak řekli, tak se stalo.

Nemám rád velká slova. Ani patos. Tím méně uctívání. Nicméně všeho toho se teď dopustím: před rokem umřel Václav Havel. Komu to prosté konstatování nestačí, nebo kdo nerozumí, jeho problém.

V červnu za dva roky si připomeneme událost, která definitivně změnila moderní svět – počátek 1. světové války, jíž se také říká Velká. Formálně ji započal atentát. Srbský terorista Gavrilo Princip při něm zavraždil rakousko-uherského následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii Chotkovou. Je to jediný známý historicky doložený sarajevský atentát.

Představa, že vláda by měla odstupovat pokaždé, znelíbí-li se veřejnému mínění, je hloupá. To bychom mohli každý čtvrt rok udělat průzkum tohoto chatrného, nesmyslného a neslušného faktoru (adjektiva pro charakteristiku veřejného mínění jsem si vypůjčil od Karla Čapka, přidávám ještě jedno přídavné jméno: vrtkavého) a měnit dle něj kabinet.

Byl 28. říjen. Den státních oslav. Den vyznamenávání zasloužilých. Někdo se těmto starým zvykům směje, já v tomto ohledu souhlasím s konzervativci, že vyznamenávat výjimečné se sluší. Udržuje to tradice a návaznost. Byť, nutno připustit, nad některými oceněnými (od obou prezidentů) člověk kroutil hlavou, nad některými už ani nekroutil, neboť mu zůstal rozum stát.

Komunisté nevyhráli. To ti ostatní prohráli. V součtech hlasů sice oproti minulým krajským volbám přibylo KSČM sto tisíc hlasů, ale ve srovnání s minulými volbami do poslanecké sněmovny zůstala nejlevější levice tak řečeno „na svém“. Námitka, že “poslanecké“ volby měly větší účast, neobstojí: komunističtí voliči jsou vycvičeni ke kázni a zúčastňují se v plném počtu. Omlouvá jenom smrt.

Pane prezidente, píši Vám dopis, přestože ho asi nikdy nebudete číst. Na Hrad je odsud daleko. Ale nedá mi to. Říkáte v rozhovoru v MfDNES, že útok, který na Vás byl spáchán, svědčí o stavu země. Souhlasím s Vámi. Bylo to patologické napadení státu. Jeho politiky. Nicméně, budeme-li si tuto „akci“ racionalizovat, sotva lze s Vámi souhlasit, že důvodem bylo, cituji: „Jak si někteří pisálkové zahrávají s mou osobou, nejen s Václavem Klausem, ale s prezidentem republiky, je v civilizovaném státě nevídané.“

Sparťané hořekují. Dalo by se říci, že i právem. Říkají, že to poženou výš a výš a ještě výš. Být nějaký Evropský soud pro fotbalová práva, skončil by případ sporné penalty písknuté rozhodčím Radkem Matějkem po Hušbauerově faulu-nefaulu na plzeňského Limberského před ním. Rudí by rádi vymohli svou spravedlnost třeba až u Hospodina. Ostatní (rozuměj: nesparťané) Letenské posílají, ať běhají třeba od čerta k ďáblu, protože jinam nepatří. A bezcitně je odkazují na nesčetné případy v minulosti, kdy si soupeři AC Sparta stěžovali na stejné, ba závažnější a prokazatelnější křivdy, a z Letné se jim dostalo pohrdavého výsměchu: jste uplakánci! A k tomu připomínka, že stížnosti na „tendenční“ pískání ve prospěch Sparty vznikají z pouhopouhé závisti puzené úspěchy nepřekonatelné božské Železné. Nyní přestala být Božská, zapadla do „zbytku světa“, jímž opovrhovala, a najednou hystericky slzí a dupe, když má pocit, že byla odstrčena ve frontě na lízátko.

Jsem ochoten souhlasit s premiérem Petrem Nečasem, že v zahraniční politice nelze zapomínat na ekonomické zájmy. Jsou ovšem chvíle, kdy by se člověk měl držet biblického: „Lepší jest jméno dobré nežli mast výborná.“ Export je možná výborná mast na naše ekonomické neduhy. Ale riskovat kvůli tomu dobré jméno… Nečas často dává najevo, že je věřící člověk. Potom by měl být opatrnější při hledání hranice mezi racionalitou a mravním relativismem, jehož se nyní zcela jednoznačně dopustil.

Někdejší předvolební akce „Přemluv bábu a dědka!“ mě zase až tolik nepopudila jako některé moralisty, i když jsem s ní tak docela nesouhlasil. Měl jsem pocit, že je neobratná, byť ne ve zlém upřímná. Už vůbec mě nerozzlobila paní poslankyně za TOP 09 Gabriela Pecková, když řekla, že starší lidé snesou menší valorizaci důchodů, protože v životě už museli skousnout leccos, a horšího.

Vladimír Franz svou prezidentskou kandidaturou českou veřejnost, ony paroubkovské „obyčejné lidi“, poněkud zaskočil. Představte si, že bychom si ho zvolili! Potetovaný prezident vítá na Pražském hradě své kolegy ze světa. A naopak vyjíždí za naše humna reprezentovat Česko. To by si o nás potom mysleli, že už nejsme ráj to na pohled a neoplýváme mlékem a strdím, nýbrž že se pod Řípem plíží aligátoři a anakondy a sídlem hlavy státu nejsou velebné Hradčany, ale nějaké týpí.

Sotva se může někdo zlobit na Václava Klause, že hájí rozdělení Československa jako nejlepší možné řešení tehdejší situace. Především sotva si představit, že by současný český prezident kdy připustil, že jakékoliv řešení čehokoliv, na kterém se vydatnou měrou podílel, nebylo to nejlepší z nejlepších. On přece dělá vždycky jenom to nejlepší, zatímco ostatní jsou babráci. Pro spravedlnost: i jiní politici málokdy přiznávají, že něco učinili špatně či hloupě.