První kolo prezidentských voleb mám odvolené. Teď už se děj vůle Páně! Vlastně vůle lidu. A protože nemám příliš velkou důvěru ve veřejné mínění, měl jsem obavy, že druhé kolo proběhne beze mě, ale asi jsem se mýlil. Vcelku ovšem beru tyto volby nikoliv jako svátek demokracie, a už vůbec ne svátek svůj, ale coby otravný „vopruz“, jehož se zúčastňuji jenom proto, abych neměl po čase špatné svědomí, že jsem neudělal nic pro to, abych zabránil nejhoršímu. Nebo alespoň špatnému. Protože něco takového po tomto volení může při určité konstelaci doopravdy nastat.
Jo, kdyby tak byla přímá celoevropská volba nositele Zlatého míče, to bych k urně upaloval s jiným nadšením. Kandidáti by jenom zvonili a navíc by mi bylo jasné, že skoro jistě zvítězí ten můj. A že to nebude jednooký mezi slepými, ale ten, kdo mezi bystrozrakými snědl nejvíc mrkve. Ano - Lionel Andrés Messi.
Ten, který vyhrál i volbu takříkajíc parlamentní, tedy tu, kterou prováděli odborníci. Pravda, pár kverulantů, extrémistů a výstředníků ho na místo premianta nedalo, nicméně sotva se o jeho vítězství dalo pochybovat.
Někdy říkám, že by Messimu měli občas jen tak cvičně ukázat míč, aby nezapomněl, jak vypadá. Při hře se na něj příliš nedívá. Spíš hypnotizuje protihráče. Skvělý hráč František Rajtoral z Viktorie Plzeň konstatoval, že Messi se dá ubránit - když sedí na lavičce. Navíc Leon přestřílel i Gerda Mullera, a to dává góly vesměs jenom nohama, občas hlavou, a ne vším, včetně zadku, jako někdejší slavný borec z Bayernu Mnichov.
To však pro mě není ten hlavní důvod, proč je Lionel Messi samozřejmý fotbalový prezident zeměkoule. Žijeme v době „celebrit“. Nikoliv celebrit. Neboť celebrita je dle slovníku cizích slov znamenitost, vážená, proslulá osobnost… Dnes bulvár a čím dál tím víc i média, tvářící se seriózně, zaměňují znamenitost a váženost za známost a povědomost. Na to stát se „celebritou“ stačí v současném světě prozvracet se dostatečným počtem coolmejdanů, prosmyknout se slušnou řádkou postelí nebo rozvést nějakého průměrného milionáře a pak zařídit, aby se o tom hodně žvanilo. A jste v bulvárním Who is who natošup.
Jsme-li u toho fotbalu – jeho mladí adepti, sotvaže dají svůj první ligový gól, často hned se snaží do toho světa „celebrit“ vklouznout; nebo jsou do něj vtaženi… to je fuk, výsledek vyjde na stejno. Místo, co by pracovali na tom stát se proslulými, ba znamenitými, chovají se „celebritálně“, lapidárně řečeno: idiotsky. A ještě mají pocit, že jsou středem pozornosti. Což, bohužel, jsou. Nevědí roupy, co dělat, sekají patky, chovají se jako páni světa. Kdyby tito „celebritové“ četli, muselo by je to nakopnout při větě z Haškova Švejka: „Člověk si myslí, že je gigant, ale je hovno, kamaráde.“ Ale je to nenakopne, natož jim napovídat…
Poslyšte, umíte si představit, že by si Lionel Messi na sobě rozstříhal oblek a pak na letišti vyřvával, že tomu, kdo ho kritizoval, chybí pohlavní orgán?! Já ne. Jsem si téměř jist, že ani on ne. Neboť ten malý chlápek je velká celebrita. Ne bezduchá „celebrita“.
Nedávno mě redakce Literárních novin požádala, abych jim do vánoční ankety napsal, co byla pro mne loni největší kulturní událost v užším i širším smyslu slova. Zmínil jsem herecký výkon Evy Salzmannové v roli Emila Háchy, přejmenování letiště v Ruzyni na Havlovo a jako třetí civilizační zážitek jsem napsal: „Fotbalista Lionel Messi. Ze hry v míč kopaný dělá umění. Tak geniální, až zdánlivě snadné. A navíc: do odpudivé kultury tzv. celebrit vstoupil člověk plný pokory, slušnosti, ba plachosti. Bez sebestřednosti a nabubřelosti, které mnozí vydávají za asertivitu.“
Za čímž si stojím.
Obávám se velmi úzkostně, že si českým prezidentem nezvolíme někoho, kdo si zaslouží vážnost a úctu. A že nám z toho, kdo se jím stane, nebude možná zle, ale určitě ne dobře. Už vůbec ne úplně fajn. Že jím nebude vážená celebrita, znamenitost, ale „celebrita“. Tak zaplaťpánbůh, že to správně dopadlo alespoň v tom fotbale.
