Nemám rád velká slova. Ani patos. Tím méně uctívání. Nicméně všeho toho se teď dopustím: před rokem umřel Václav Havel. Komu to prosté konstatování nestačí, nebo kdo nerozumí, jeho problém.
Myslím, že zhodnocení všeho, co Havel této zemi dal a vzal, je otázka budoucích historiků a politologů. Zvážit, co udělal dobře, i to, v čem pochybil, je na všeobjímající a hlubokozpytné studie a analýzy. Nicméně, domnívám se, že ještě po dlouhé, dlouhatánské době, řekne-li se ve světě Československo nebo Česko, ozve se: Václav Havel. A to nejen tam, kam dosahují klepeta naší západní civilizace (doufejme, že bude naší i do budoucna); Havlova „Moc bezmocných“ je stále - a asi nejspíš i ještě dlouho bude - manifestem utlačených kdekoliv na zeměkouli. Malý rezavý ráčkující chlápek se zábavným knírkem; určitě tam někde daleko si ho vůbec neumějí představit. Ale jeho slovo u nich zní.
Koukněme, už hloupnu. Používám velká slova. Jsem patetický. A uctívám. Což, jak si myslím, se ve zdejších poměrech nesluší. Zvlášť, je-li řeč o Havlovi. Zdravou českou střízlivost a kritičnost by to chtělo. Nejsme společenstvím nebo chcete-li národem, který nějak vyzdvihuje někoho, kdo zanechal stopu mimo rodnou hroudu. Už Karel Havlíček Borovský to zaznamenal:
Kdo raděj´ doma jídáš buchty,
než by si jinde zpíval z kruchty
Tys´ bratr náš, tys´ bratr náš,
tys´ vlastenecký Goliáš…
Tys´ bratr náš, ty jsi kubík,
hej, hárum hárum, mik, mik, mik!
Co tedy s takovým Havlem? Co nám přinesl? Svoboda nás nebaví. Pro mnohé občany zemí Koruny české je to pro portmonky bezvýznamný příspěvek.
Ale přece jenom bych chtěl připomenout jistá Havlova slova. Napsal je do Mladé fronty Dnes tři týdny po rozdělení Československa, tedy před dvaceti lety: „Za důležitý úkol prezidenta bych (…) považoval starost o politickou atmosféru v zemi, o klima veřejného života. Jsem přesvědčen, že celková politická stabilita a spořádaný vývoj v zemi záleží na tomto klimatu víc, než si je leckdo ochoten připustit. Důrazy na mravní smysl občanství, mravní zdroje politiky, duchovní dimenzi společenského soužití, služebnou roli státu (kterou ovšem může stát plnit jen tehdy, těší-li se určité autoritě), apely na odpovědnost, výzvy k toleranci, snášenlivosti, vzájemnému porozumění – to všechno bude, podle mého pevného přesvědčení, trvalou a důležitou povinností prezidenta, vyplývající přímo z jeho politického postavení.“
Teď, když si volíme hlavu státu přímo (my svrchovaný a všehoznalý lid), možná by stálo za to si tyto věty přečíst. A zeptat se, zdali to platí? I když možná, že to nechceme. Že máme jiné národní zájmy, představy a touhy.
Je zbytečnost citovat klasiky. A Havel, ať se na to díváme shora či zdola, klasikem je. Byť pro mnohé satanášem, například pro neostalinisty. Ale i pro jiné, že. Zlobí-li někdo ty i ony, mám ho rád. Cítím pro takové slabost, Mám ji tedy i pro Václava Havla. Přestože mě mnohým, co udělal či řekl, častokrát rozčílil. A byť si dokonce myslím, že některé jeho vstupy, i zákulisní, do politiky, nebyly právě košer, i tak jsem přesvědčen, že to byl v gruntu slušný chlap. Což ve zdejším politikaření není nejspíš zrovna běžná záležitost.
Jedna moje blízká kamarádka říká: „Jsem ráda, že budu moci jednou svým vnoučatům říci, že jsem žila, když byl mým prezidentem Havel.“ To „mým“ zdůrazňuje. Já vím: velká slova. Patos. Uctívání, Opravdu to nemám rád. Ale je mi pořád upřímně líto, že umřel. Smekl jsem klobouk, který nenosím, když se to stalo. A ještě jsem si ho nenasadil. Jsem přesvědčen, že Václav Havel této zemi chybí.
