Vladimír Kučera strana 3 z 5

Olympijské hry v Londýně jsou charakteristické především tím, že jsou úsporné. Svět šetří. Evropa má jiné myšlení než Čína, kde prostě musela být pompa 'ber, kde ber'. Zjednodušeně řečeno: i kdyby to mělo stát hladomor v jedné provincii, Peking musí světu ukázat, že je znovu mocnou Říší středu, s níž je nutno počítat v globálních plánech. Velká Británie si podobná ekonomická dobrodružství nemůže dovolit. Byla by přibita na pranýř veřejného mínění západního civilizačního prostoru.

V poslední době se začalo trochu blýskat na časy. Někomu na dobré, jinému na špatné. K lepšímu se vyvíjí situace pro ty, kdož věří, že pokřivené stromy přece nemohou růst až do nebe, natož aby nakukovaly drze andělům pod sukně, žijíce v přesvědčení, že ony si to přece mohou dovolit. Pro ty stromy nastaly doby, když ne zlé, potom složitější. Metafora stromů je zřetelná: mluvím o těch, kteří si myslí, že mohou na veřejných statcích nejen beztrestně parazitovat, ale ba je bezostyšně rozkrádat na základě své imunity (v některých případech faktické, v jiných symbolické: „já přece něco znamenám, tak si na mě nikdo netroufne, ne pouze že nesmí, ale on si to ani nedovolí, jsem totiž Nedotknutelný“). Nemyslím, že už jim odzvonilo, to by bylo odvážné tvrzení, ale občas jim zazvoní či alespoň zacinká.

V žádném případě nelze podezírat Miroslava Kalouska, že vzorem jeho života a chování je odříkavý stoický jogín. Nedalo by se dokonce ani říci, že způsoby ministra financí jsou právě diplomatické. Jistě nutno přiznat, že jeho jedovatě zábavné repliky bývaly oživením v jednací sněmovní síni. Jenomže teď se mu to vrací jako kámen, kterým lehkovážně pohazoval s pocitem, že jím dokáže otevřít nebeskou bránu.

Co jsme se dočkali přímé volby prezidenta, začínají se množit všelijaké průzkumy a ankety, kdo že by se jím měl stát, jako křečci. Nejen jmenovitě. I typově. Například hodně se volá po ženské hlavě státu. Jindy se někdo zcela vážně zabývá tím, jaké vlastnosti by měl mít takový správný občany volený prezident. O budoucím pomazaném či pomazané se vedou zasvěcené debaty mezi intelektuály i nad stoly, politými zteplalým gambrinusem.

Dlouho jsem souhlasil s tezí, že nelze stavět na nějakých proměnách lidí, jejich polepšování a zlepšování, nadřazovat to nad systém. Myslel jsem si, že dobrý systém časem překoná problémy s nedobrými a nedokonalými lidmi a jaksi „systémově“ vše vyřeší. Mýlil jsem se.

Titulek je poněkud stupidní. Alespoň na první pohled. Ale ve skutečnosti toto banální sdělení skrývá hlubokou informaci. Vyplývá z ní: předmět kulatého tvaru v podobě kopací meruny je záležitostí poměrně nesnadno ovladatelnou, jak se může každý přesvědčit na vlastní kůži, či lépe – nohu. Jen si to zkusit. Je proto občas nespravedlivé, jak nadáváme mládencům, kteří se fotbalem živí a měli by skrze něj přinášet radost. I když jsou profesionálové, znáte přece úsloví o utnutém mistru tesařovi. Tedy i mistr hry v míč kopaný se může ukopnout.

David Rath ve sněmovně nepřekvapil. Zachoval si svůj styl. Arogantní, všechny napadající, sebe litující. Obvinil kdekoho. Snad kromě Boha. Nejspíš na něj zapomněl, nebo se ho přece jenom bojí. Rétoricky vcelku dobrý výkon. Argumentačně slabší. V jeho projevu by se dalo najít mnoho slabých míst. Kupříkladu patetická obhajoba spoluobžalovaných. Odkud se ale, sakra, ty ukryté milióny vzaly? Dohromady po všech zkušenostech s doktorem Rathem z dob, kdy ještě nebyl ve vazbě, dalo by se říci: starého psa novým kouskům nenaučíš.

Poznámka první: Nemyslím, že David Rath je typickým představitelem české politické korupce. Byť mě zpočátku napadlo, že peníze takto „keš“ by mohly být záležitostí jakéhosi černého partajního fondu, již se mi to nezdá. Předpokládám spíše, že pokud bude Rathovi soudem prokázán tento zločin, bude pachatelem asi politicky samotářským. Možná se mýlím, ale nevypadá to, že je součástí rozsáhlé sítě, spojující zdejší politikáře a kšeftaře, bráním se užití úctyhodných slov politik a podnikatel.

„Proti době proti frakům/Proti sobě proti mrakům/Proti pánům proti pannám/Proti plánům proti stranám/Proti prachu proti blátu/Proti strachu proti státu/Proti sněmu proti dýmu /Proti všemu protivnýmu/Proti hromu proti bleše/Proti tomu kdo se češe/Proti všem co přes protesty/Mluví stále ale z cesty…“ Zpívají Jiří Suchý a Jiří Šlitr v songu Proti všem. Vyznání i posměch anarchii, které je zcela neanarchisticky smířlivé svou poetičností.

Po roce 1989 jsme si z většiny mysleli, že teď už se nemůže nic přihodit. Zvlášť, když odešli ozbrojení Rusové. Měli jsme před sebou perspektivu budování pozemského ráje plného svobody a prosperity. Proroci otevřené soutěže jak ekonomické – tržní, tak politické – střetu fundovaných idejí, nám vše pěkně vytmavili a my jsme jako naivní děti věřili, že teď už to bude to Ono. Nevšimli jsme si několika zajímavých kliček, které ten projekt doprovázely, především naprosté absence pravidel. A to jak pravidel psaných, tak morálních. Kde taky brát chlup na dlani, že?

Prožíváme zase jedno z mnoha současných politických dramat. Věci veřejné se rozpadají. Počítá se, jak to bude s poslaneckou podporou koalici. Všelijak se žongluje, předpovídá, taktizuje, vykrucuje a nadává. Média mají o čem psát.

Když AC Sparta prohrála doma s Příbramí, tvářili se někteří sparťané jako nechápavci: „To přece není možné, hráli jsme dobře, ba na jaře nejlépe! A prohráli jsme!“ Kroutili hlavami, až si je málem uvrtěli. Dokonce z úst některých rudých zazněla stížnost na nepochopitelnou nepřízeň osudu, ba nebojme se říci, že samotných bohů. Člověk by až mohl mít pocit, že cosi iracionálního navštívilo velkou Letnou, aby tamním nadlidem uškodilo a zabránilo jim porazit nepatrný klub odkudsi z venkova.

Hovoří se o krizi ekonomické. Samozřejmě o krizi politické. Hojně se připomíná Tomáš Baťa: „Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.“ Tedy krize mravnosti a důvěry. A dále: katastrofické (či revoluční) vize varují před krizí systému, ba demokracie (nebo ji přivolávají). Proroci předpovídají, že se blíží okamžik, kdy ekonomická krize zasáhne Rusko a Čínu: a to by byla, přátelé, teprve Krize, sama matka krizí. Mazec, který porovnávat se současnými problémy eurozóny je jako srovnání sousedského pošťuchování s válkou světů.

Lecčeho v této zemi máme plné zuby. Možná, že už je toho tolik, až se opotřebovaný chrup začíná viklat a bolí. A když bolí zub, je člověk schopen mnohého. I proto se objevují výzvy, že by se ty bolavé zuby už měly proměnit v tesáky a zakousnout se odpovědným do hrdel. Nebo alespoň do zadků. „Kdy už i u nás vzplane revoluce rozhořčených?!“ Tak se ptají někteří myslitelé i tvůrci veřejného mínění. Dokonce i v hospodách se mluvívá o defenestracích coby očišťující tradici českého veřejného života.

S Václavem Klausem se doslova roztrhl pytel. Alespoň ten mediální. Není dne, v němž by na sebe prezident nějak neupozornil. A většinou to – samozřejmě vyjma jeho fanklubu – vyvolá kritiku. Příběh výhružky vrácení ceny nadace Konráda Adenauera, již se zříci ve skutečnosti nemůže, protože ji nikdy nedostal, je spíše úsměvný. Mnozí se honosí něčím, co nemají, případně tomu, co mají, dávají větší váhu, a ostatní to neberou nijak úkorně. Což by mohl být právě tento případ. Horší to už bylo v případě chování hlavy státu k brněnským vysokoškolákům. Ať už si myslí Václav Klaus o studentských protestech, co chce, a ať sebevíc ochraňuje svého mazlíčka Dobeše, neměl by to dávat najevo s tak nabubřelou povýšeností.

Internet mi sdělil, že na jednom z neonacistických webů vyslali do světa pozoruhodnou zprávu: „Kdo necítí žádný rasismus ani xenofobii, měl by vyhledat lékařskou pomoc, protože nejspíš trpí 'genetickou mutací'.“ Prý jde o tzv. Williamsův syndrom, vzácnou genetickou poruchou, která v mozku odbourává přirozené obavy z odlišných cizinců. Lidé postižení touto chorobou údajně mají minimální zábrany vůči lidem jiných ras. Ba, slyšte: snadno se s nimi sdružují.

Správná bohyně Justitia se zobrazuje se zavázanýma očima. To aby dala najevo, že neměří podle toho, co vidí, ale jak cítí, že se vychýlily váhy v její ruce. Je symbolem, že dobrá justice by neměla být zaujatá, neřídit se city a vlivy, ale jen a jen právem a spravedlností.

Lid bude mít svého prezidenta. Lid, nyní se více říká občané a čím dál častěji národ, má na to právo. Vždyť Demokracie, řecky δημοκρατíα, je (jak už název napovídá a jak vám sdělí každá lidová encyklopedie) jeho vláda. Demos = lid, přece. Kratein = vládnout, přece. Lidu se vláda navrátí do jeho rukou. Tak si to přál už učitel národů Jan Ámos.

Nejsem doopravdy žádný „eurohujer“, jak teď vytvořili euroskeptici (krycí jméno: eurorealisti) novou nadávku. Hledím na některé bruselské kejkle s velkým nadhledem, občas až s nedůvěrou, ba znechucením. Ovšem způsob, jakým se chová česká vláda, potažmo její premiér Petr Nečas, k evropské smlouvě o rozpočtové disciplíně, „zdá se mi poněkud nešťastný“. Nebo spíše tragikomický. Jako bychom hráli Naše furianty v kostýmech Chytré horákyně. Zahaleni v síti jakýchsi „národních zájmů“ bušíme pěstičkou do stolu. Věru zábavné. Kdyby to nebylo nebezpečně hloupé.

„Dopřej mi, pane, abych na cestě, která jde životem, měl odvahu riskovat a udeřit. Zvítězím-li, aby se tak stalo po právu a aby moje čest a víra se udržely vysoko. Mám-li prohrát, dej mi tolik síly, abych postál u cesty a pozdravil vítěze, až půjde kolem.“ Je to vznešený citát a nevím, kdo tuto modlitbu bojovníků vymyslel. Rozhodně se často používá v souvislosti se sportem. Stejně jako prastaré sousloví matek válečníků z atické Sparty (neplést s AC Sparta Praha): „Vrať se se štítem nebo na štítě!“ Vyzývaly své syny, odcházející do války, aby buď zvítězili, nebo statečně padli. Ve sportu se to obrazně převádí na alternativu: slavné vítězství či porážka se ctí a s plným nasazením. Tedy neméně slavná.

Když umřel Jan Palach, tak, až na pár kolaborantů a hejna vždy lhostejných, byli všichni smutní. Byť se pevná solidarita proti okupaci a zradě už začínala drolit, přesto smrt mladého člověka znovu – alespoň na chvíli – vyvolala sjednocení. Jednotu v zármutku.

Vidět do způsobů obchodování na Ukrajině je nejspíš ještě složitější než nahlédnout do nich u nás. A je fakt, že Julie Tymošenková se v kšeftě uměla ohánět. Je ale také nutné si uvědomit, že kdyby politicky nekonkurovala Viktoru Janukovyčovi, sotva by ji postavili před soud. Nabízí se paralela s Michailem Chodorkovským v Rusku: pokud by se nechystal vstoupit do mocenského boje proti Vladimiru Putinovi, nejspíš by ho nesoudili potupně zavřeného v mřížích jako opičáka. Vždyť takových jako Chodorkovskij v Rusku je. Ale protože dbají jenom na stálý přísun peněz, s Putinem jsou zadobře a občas nejspíš přidají něco do pokladny Jednotného Ruska, nikdo je do klece neposadí. Totéž by se pravděpodobně dalo říci i o Julii Tymošenkové v ukrajinských podmínkách.

Na konci roku 2011 zemřeli Václav Havel a Kim Čong-il. Věštci a vykladači by v tom nejspíš nalezli nějakou ikonickou spojitost: odešel jeden z největších symbolů svobody a těsně po něm tyran, který byl ztělesněním jejího omezení a prznění. Nejsem mudrcem, symboliku nehledám. Zajímají mě spíše reakce na tyto události.

Už delší čas bylo zřejmé, že jej zasáhla osudová zdravotní krize. Jako kdyby název jeho filmu Odcházení byl jakýmsi mementem mori. Václav Havel Odešel. A nyní to bude právě jako s tím Odcházením. Nejsem filmovým recenzentem, tudíž nevím, jak byl snímek dobrý či špatný, ale zdá se mi stále, jako by kritiky na toto dílo byly vedeny leitmotivem: pochválím-li, budu vypadat jako pochlebník. Když chci být doopravdy „in“, ocenit nelze. Tak i nyní, až otrne po prvním šoku, začnou mnozí uvažovat: ano, uznat jej, i jeho zásluhy, ale kriticky. Hlavně kriticky přátelé, abychom se nezdáli být řiťolezci.