Vidět do způsobů obchodování na Ukrajině je nejspíš ještě složitější než nahlédnout do nich u nás. A je fakt, že Julie Tymošenková se v kšeftě uměla ohánět. Je ale také nutné si uvědomit, že kdyby politicky nekonkurovala Viktoru Janukovyčovi, sotva by ji postavili před soud. Nabízí se paralela s Michailem Chodorkovským v Rusku: pokud by se nechystal vstoupit do mocenského boje proti Vladimiru Putinovi, nejspíš by ho nesoudili potupně zavřeného v mřížích jako opičáka. Vždyť takových jako Chodorkovskij v Rusku je. Ale protože dbají jenom na stálý přísun peněz, s Putinem jsou zadobře a občas nejspíš přidají něco do pokladny Jednotného Ruska, nikdo je do klece neposadí. Totéž by se pravděpodobně dalo říci i o Julii Tymošenkové v ukrajinských podmínkách.
Politický azyl pro Oleksandra Tymošenka může vzbuzovat rozpaky. Co když tu skutečně chce ulít nějaké korupční peníze, jak tvrdí představitel vládnoucí ukrajinské partaje Strany regionů Vadym Kolesničenko. Mimochodem, ten byl kvůli podezření ze styku s organizovaným zločinem v dubnu 2005 zatčen. Strana regionů, tehdy opoziční, to označila za akt politické perzekuce. Včil mudruj…
Proto možná azyl pro Tymošenka, muže, kterého Julie Tymošenková označuje za „stoprocentního chlapa“, ale jehož nepustila na volební kandidátku své strany, člověka, o němž znalec postsovětského prostoru Libor Dvořák píše, že ho jeden z kyjevských komentátorů označuje jako chlápka působícího upřímně, ovšem poněkud prostomyslně, prý „co na srdci, to na jazyku“, trochu zamotal hlavu i našim diplomatickým kruhům.
Budeme-li upřímní, politické a právní poměry na Ukrajině skutečně nezaručují, že by s Oleksandrem Tymošenkem bylo jednáno zcela fér. Skrze něj by se úřady mohly pokoušet dostat na kobylku žalářované expremiérce. A to zejména z politických důvodů. Navíc na otázku politického azylu bychom právě my měli být velmi citliví. V nějaké formě se ho dostalo značné části našich elit v minulém století několikrát. Československé intelektuální, politické i ekonomické špičky se prostřednictvím politických azylů ve svobodných zemích, zejména v Evropě i Spojených státech, zachraňovaly před totalitními režimy v podstatě průběžně. A vstoupíme-li do hlubší historie, nedopočítáme se českých exulantů, kterým se dostalo pohostinství v cizině zemích… Jenom si vlastenci, obávající se o osud národních zájmů, připomeňte Jana Ámose Komenského a legendární Růžový palouček.
Zapomenout na to bylo by velmi nevděčné. Zvlášť, když, jak už bylo řečeno, mnohokrát se náruč ciziny pro naše ohrožené občany otevřela poměrně nedávno a je to dosud v živé paměti. Ostatně před pár dny zemřela velká připomínka toho: Josef Škvorecký. Jemu azyl v Torontu pomohl svobodně žít, tvořit a zachránit prostřednictvím nakladatelství ´68 Publishers značný kus moderní české a slovenské literatury.
Znáte to: v nouzi vám dobrý člověk podal pomocnou ruku. A když jste mu to chtěli vracet, jenom řekl: „Pomoz někomu, kdo to bude potřebovat!“ Doufejme, že to je případ Oleksandra Tymošenka. I jeho prostřednictvím splácíme svůj dluh těm, kdo pomáhali naší svobodě. Uvažování, že bychom měli být opatrnější a že se mu třeba na Ukrajině nemohlo nic stát či jeho situace nemohlo být zneužito, je zpozdilé. Když už byla řeč o Josefu Škvoreckém, dovolím si z něho citovat: „Nic se přece nemůže stát, kromě toho, co se stane mně samotnému. Všechno ostatní se snese.“ Tato Škvoreckého ironie: „neděje-li se něco mně, neděje se vlastně nic“ přesně označuje první krok k neochotě pomoci. Ale v této souvislosti užijme ještě jeden citát. Hodil se Ernestu Hemigwayovi jako motto, proč by se nešiknul mně jako závěr: „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny, jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jakoby to byl nějaký mys, jakoby to byl statek tvých přátel nebo tvůj. Smrtí každého člověka je mne méně, neboť já jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“
Tato slova napsal John Donne někdy na přelomu 16. a 17. století. Proč by to nemělo platit i dnes. Takže: „Dobrý den, pane Tymošenko!“
